kapitola devatenáctá
<<<<< | — KAPITOLA DEVÄTNÁSTA --- | >>>>> |
Den svatého Štěpána | ||
Preklad od Althalus, Baceby a spol (2003 – 2004) |
— KAPITOLA DEVÄTNÁSTA —
Den svatého Štěpána
Harry a Hermiona nepohnutě stáli a zírali na šestnáctiletou Lily Evansovou a Severuse Snapea. „Had a Griffin“ jak řekla Sandy. Och! Harrymu to konečně došlo. Nebelvír a Zmijozel! Samozřejmě!
„Harry?“ zeptala se náhle Hermiona. „Proč ses uhodil do čela?“
„Och, hmm, jen tak. Bezdůvodně,“ odpověděl rozpačitě.
„Harry?“ozvala se znovu, teď tišeji, nespouštějíc oči z těch dvou lidí, stojících na opačné straně místnosti.
„Co?“
„Proč něco neřeknou? Myslím o nás.“
Harry se zamračil.
„Hermiono, tohle jsou vzpomínky, nejsme ve skutečné minulosti. To není jako obraceč času.“
Po tváři jí přelétl výraz pochopení a oči se jí rozšířily. „Ach! To je pravda! Tak hloupě…“
Harry ji poklepal po ruce. „Jsi na sebe moc přísná. Poprvé, když jsem byl v Myslánce, jsem taky očekával, že si mě lidé všimnou. No tak, my dva jsme pravděpodobně jediní studenti v Bradavicích, kteří použili obojí – obraceč času i Myslánku.“
„Pst!“ přerušila ho Hermiona, „něco říkají.“
Lily se naklonila nad návod lektvaru, aby si ho mohla přečíst. „Severusi, ještě jsi mi neřekl, proč chceš udělat Kurážný lektvar nebo k čemu je dobrý…“
Mladý Severus Snape náhle zpanikařil a knihu jí sebral. Položil ji vedle kotlíku, kde na ni nedosáhla.
„To… to… to je jedno, ne?“ Hlas se mu třásl. „Díky za pomoc. Bez tebe bych to pravděpodobně zpackal.“ Snape? Zarazilo Harryho, přičemž se snažil nerozesmát. „Kde jsou… tví přátelé?“ řekl.
„Jsou… pryč. Dělají věci, o kterých nechtějí, abych věděla,“ povzdechla si. „ Za poslední rok…“ začala, pak k němu vzhlédla – vyvedená z míry a stočila předmět hovoru zpátky k lektvaru. „V každém případě, pokud budeš vařit jenom kořeny, tak to opravdu zpackáš. Ještě jsi mě nenechal si přečíst, k čemu vlastně slouží…“
Sáhla po zavřené knize, kterou odložil, aby směs nalil do kelímku a přecedil přes fáčovinu, přesně jak to udělal Harry při přípravě svého Kurážného lektvaru. Lily listovala knihou hledajíc ten správný recept. Poprvé si všiml, že má stříbrný prefektský odznak, Snape ho neměl.
Snape chvíli zíral na kalnou tekutinu a pak ji vypil až do dna, právě v okamžiku, kdy Lily vykřikla, „Aha, tady to je…“
Ale zatímco četla, Snape začal vypadat divně. Harry si pamatoval na ten pocit otupělosti - jakoby určité části těla postupně usínaly a pak se jedna po druhé opět probudily. Připadal si tenkrát ostražitý a odhodlaný. Když se mladý Snape otřásl a jeho oči ztratily skleněný lesk, mohl Harry říct, že lektvar začal působit.
Lily se zamračila, až se jí mezi obočím objevila rýha. „ Ještě pořád nevím, proč to potřebuješ…“
Ale Snape jí položil ruce na ramena a otočil ji tváří k sobě. Vypadal velmi rozhodně a oči mu plály.
„Lily,“ řekl pevným hlasem, který se už netřásl. „Musím ti něco říct.“ Těsněji si ji k sobě přitáhl – vzhlédla k němu se zmateným výrazem.
„Miluji tě,“ pronesl a přitiskl svoje ústa k jejím. Harry chtěl odvrátit oči, ale byl příliš šokovaný. Zdálo se, že Lily ztuhla, nejdřív nereagovala. Potom mu dala ruce kolem krku, on si ji přitáhl ještě blíž a polibek se prohluboval…
Harry se už na to nemohl déle dívat. Se znechuceným obličejem se otočil k Hermioně, očekávaje od ní podobný výraz, ale té poklesla čelist.
„Teda,“ vydechla, „to byl ale polibek.“ Harry se zašklebil a zavřel oči.
„Hermiono! Je to moje matka! A Snape!“ „Já vím…“ její hlas se vytrácel. Polibek zjevně ještě neskončil.
Nepokládej otázky, pokud nechceš odpovědi. Jistě, jistě, pomyslel si Harry. Dobře mi tak.
Otočil se zpátky k nim, zdálo se, že by už polibek mohl spět ke svému konci. Náhle se Lily odtáhla a dala mu pořádnou facku.
„Ano!“ vykřikl Harry potěšeně. „Do toho mami!“
Hermiona ho praštila do paže. Harry si držel ruku, předstíral bolest a smál se na celé kolo. Chtěl jí něco říct, ale jeho šestnáctiletá matka promluvila.
„Jak se opovažuješ!“ křičela, couvala od Snapea a hruď se jí prudce zvedala. Oběma rukama odhodila svoje vlasy na záda, pak je nervózně svinula do smyčky. Nechtěla se na něj podívat. Ve tváři měl výraz naprostého zmatku.
„Ten polibek opětovala!“ zasyčela rozhořčeně Hermiona.
„Jak se opovažuji…“ začal Snape zmateně.
„Jaks jen mohl si vzít ten… ten lektvar na kuráž a POTOM mě políbit! Je to snad jediný způsob, který klukovi umožňuje se mi vyznat a dát pusu?“ Harry přemýšlel: Kluk? Že by mluvila o někom jiném než o Snapeovi? „Už mě unavuje, když se se mnou zachází jako s mozkem bez těla, který tu poletuje kolem, jako bych od krku dolů vůbec neexistovala. 'Zeptej se Lily, ta zná odpověď.' Jsem taky člověk! Mám city a potřeby. Vzít si lektvar, aby se se mnou mohlo mluvit je – tak urážlivé. Jsem snad tak děsivá?“ dožadovala se. Upřímně, napadlo Harryho, ano. Víc než děsivá.
“Ne Lily, to ne. Byl jsem jen, jen … nervózní. Chtěl jsem ti to říct už dlouho…“
„Tak jsi to měl říct, krucinál…“ ztichla, vypadala, jakoby se měla každou chvíli rozplakat. Přistoupil k ní blíž a položil jí ruce kolem pasu. Nejdřív se nevzpouzela, položila mu hlavu na prsa, ale potom se odtáhla, osušila si oči a zatvářila se rozhodně.
„Najdeš mě pod duby u skleníků za čtyři dny, nebo jak dlouho trvá než ten lektvar vyprchá. Už si ho neber! Potom, pokud mi budeš chtít říct, že mě miluješ a políbit mě – no, uvidíme! Ale nedotýkej se mě, dokud ten zatracený lektvar nepřestane působit!“ S planoucíma očima se otočila a vyběhla z místnosti. Snape se za ní upřeně díval, podle Harryho s jasně zamilovaným pohledem ve tváři, který byl – napadlo ho Hermionino nové oblíbené slovo – naprosto nesnapeovský.
Harry se podíval na Hermionu, která se na něj šklebila. „Tvoje máma se mi líbí!“ řekla.
„Hm,“ okomentoval to Harry. Nečekal, že jeho matka bude tak…
„Chci říct,“ pokračovala Hermiona, „že úplně chápu, o čem mluví!“ Její hlas se ztišil. „Viktor byl první, který se ke mně choval jako bych nebyla jen mozek bez těla…“
„Hermiono! Já… my… chci říct…“
“Ššš, Harry. Teď už jsem v pohodě. Přece jen, ty jsi žádný lektvar k tomu, abys mě políbil, nepotřeboval.“
Harryho napadlo, že Kurážný lektvar, který si vzal, nejspíš stále účinkoval, když hráli Famfrpál proti Zmijozelu. Že by to bylo kvůli němu, když sebral odvahu políbit Ginny? Letmo pohlédl na Hermionu a rozhodl se, že o jeho vlastní zkušenosti s tímto lektvarem vědět nemusí. Nechtěl mít zase rozdrcenou nohu.
Náhle učebna zmizela stejným způsobem, jak to Harry předtím zažil v Brumbálově Myslánce. Tady nebylo nic k vidění, jen zakouřené šero. Skrz temnotu mohl rozpoznat vlastní tělo a Hermionu, ale jen s velkými obtížemi. Oba je to pohltilo. Najednou Harry ucítil pevnou půdu pod nohama. Hermiona byla vedle něho, jakoby se vůbec nepohnuli. Stáli venku. Byl svěží podzimní den a nacházeli se blízko skleníků. Krajina byla jiná než v čase Harryho a Hermiony. Byla zde alej dubů vedoucí z růžové zahrady do skleníků. Větvičky se klenuly nad hlavami, a jak se vzájemně spojovaly, tvořily chodbu s ochranným baldachýnem, kterou se dalo dostat jak dovnitř tak ven. Stromy zářily širokou paletou karmínové a zlaté, rumělkové a šafránové. Na zemi ležely žaludy a hnědé listy. Snape seděl ve stínu, opřený o jeden z dubů.
„To je divné,“ řekl Harry. „Tyhle stromy jsou obrovské, proč je pokácely?“
„Vzpomínám si, jak profesorka Prýtová říkala, že ty duby používali jako ingredience do lektvarů - vždyť víš, listy na paměťové lektvary, žaludy do čaje, který pomáhá věštcům zaostřit jejich vnitřní vidění – jakoby snad něco pomáhalo – kůru a kořeny k různým léčebným účelům a mízu na uzavření nádob. Ale říkala, že kořeny dubů napadla houba a zničila je.“
Harry zíral. „ Asi dáváš v Bylinkářství větší pozor než já.“
„To bez debaty,“ řekla a pozvedla obočí. Za chvíli přijde, napadlo ho.
Snape se zdál nervózní. Očividně, Kurážný lektvar už vyprchal. Na konci stromové chodby bylo vidět blížící se štíhlou postavu s dlouhými vlasy. Černý bradavický hábit za ní vlál. Snape fascinovaně sledoval její příchod. Jakmile k němu došla, začal vstávat, ale ona se chystala posadit - zrovna, když byl v půli pohybu a tak složitě poskládal nohy pod sebe a zase si sedl. Vlastně, ti dva vypadali jako nejsložitější lidi, které kdy Harry viděl. Měl sklon myslet si, že jeho matka se pohybovala jako tanečnice, ladně a s grácií. Ve skutečnosti se chovala jako hříbě, které má jen neurčitou představu co dělat s tolika končetinami zároveň. Každý pohyb se zdál být promyšlen tak daleko dopředu, že v okamžiku, kdy byl vykonán, vypadal naprosto nepatřičně. Byla prostě mladou ženou ponořenou do knih, která nikdy nevěnovala moc pozornosti tomu, jak se jeví okolí. Když se tak na ni díval, rozpoznal v ní trošku z tety Petunie – bradu. Na jeho matce nevypadala tak koňsky, ale podobnost tu byla.
Nicméně, svými rozpaky si jasně získala Snapeovu přízeň. Díval se na ni s neskrývaným zájmem, patrně si ji postavil na vysoký piedestal a bez lektvaru by se k vyznání nikdy neodhodlal. Při nejmenším, takto byl jeho chlad poněkud zlomen, ačkoliv vypadal, že by si přál mít lektvar u sebe. Ruce se mu viditelně třásly.
Přímo se na něj podívala a bez jakéhokoliv úvodu řekla: „Takže Severusi?“
Sklopil pohled dolů k jejím rukám v klíně, jednu z nich vzal, své dlouhé prsty propletl s jejími a opět k ní pozvednul oči. „Lily,“ promluvil chraplavým hlasem. Odkašlal si a začal znovu. Je to obtížné, pomyslel si Harry. Snape to zkusil podruhé: „ Lily, myslel jsem vážně co jsem řekl v učebně Lektvarů.“
Káravě se na něj podívala a zavrtěla hlavou. „Zkus to znovu.“ Ale svou ruku neodtáhla.
Ještě jednou si odkašlal. Harry cítil, že ho začíná litovat. Není divu, že k ní otec tak těžko hledal cestu.
“Lily,“ řekl hlasitěji a pevněji, jakoby se jeho mysl přes to konečně přenesla. „Miluji tě.“ Naklonil se k ní a jemně ji políbil na rty. Po tom rychlém polibku se odtáhl zpět a zkoumal její tvář, čekal jestli po něm bude chtít, aby jí to ještě jednou zopakoval.
Ale tentokrát se usmála, pohlédla dolů na propletené ruce a pak zpátky do jeho obličeje. „No, bylo to tak těžké? Myslím bez lektvaru.“ Zavrtěl hlavou a nepatrně se usmál. „Ale ten polibek,“ pokračovala, „nebyl úplně stejný jako ten minulý, nebo ano?“ řekla hlubším, svůdným hlasem, její zelené oči zářily.
Oba, Harry i Snape doširoka rozevřeli oči, když se k němu naklonila a pootevřela ústa. Harry si reflexivně zakryl oči a oznámil Hermioně: „Řekni mi, až to skončí.“ Hermiona si podrážděně povzdechla.
„Och, upřímně Harry. Je to jako sledovat film s mými malými bratranci. 'Řekni mi až ta sentimentální část skončí.'“ Harry na ni pohlédl skrz prsty.
“Bavíš se?“
„No,“ zdálo se, že se zdráhá takovou věc připustit, „předpokládám, že je to proto, že do toho nejsem zainteresovaná. Tamhle to není moje matka.“
„A tohle není můj otec,“ připomněl jí Harry. „To by bylo jiné.“
Odvážil se na ně pohlédnout. Přestali se líbat. Díky bohu, pomyslel si Harry.
Snape se na ni znovu vážně podíval. „Je tu ještě něco, co ti chci říct Lily. Něco, co nikdo jiný neví. Tedy… žádný ze studentů. Chci, abys o mně věděla všechno."
Jeho matka vypadala znepokojeně, jakoby si celou situací teď nebyla jistá, poté, co udělal toto prohlášení. Nic neřekla, hleděla na něj s očekáváním, nepobízela ho a přece vypadala docela kriticky. Kdyby mě vychovávala, přemítal Harry, nic bych před ní neutajil.
Snape pokračoval. „Chci ti říct pravdu o tom, proč se vyhýbám slunci, nejím česnek a nechávám si od madam Pomfreyové připravovat lektvar…"
Odstoupila od něj. „Sirius měl pravdu!" zdála se vyplašená, jakoby potvrdil její obavy.
„Cože?"
„Vyhýbání se slunci a česneku, pravidelné popíjení lektvaru od madam Pomfreyové… Sirius to viděl, ale já tomu nechtěla věřit! James si myslel, že se zbláznil, ale… ale ty jsi upír! Můj bože, nechala jsem tě, abys mě políbil!"
Snape sevřel čelist. „To je to co…" Vypadal rozzuřeně a zároveň smutně. „Ne Lily, nejsem žádný zatracený upír. Mám porfyrii."
„Porfyrii?" zdála se zmatená. „Je to nemoc jater. Beru na to Porfyrický lektvar, který se dělá z kapradníku a laskavce ocasatého. Také musím používat hojivou mast, která mi umožňuje zůstat delší dobu na slunci. Je to jako žloutenka, ale vrozená. Mezi kouzelníky se nevyskytuje, ale já měl mudlovského pra-pra-pra-pradědu, který ji měl. Jeden z příznaků je světloplachost…"
„Och jistě, citlivost na slunce," podotkla.
„Ano a také na cibuloviny, česnek a…"
„A vzhledem k tomu, že je to nemoc jater, působí na krev," doplnila ho znovu.
„Ano, jednu dobu si lidé mysleli, že potřebujeme krev druhých a nazvali nás upíry."
Tvářila se zmateně. „Ale existují skuteční upíři, nebo ne?"
„Ó ano, ale ti na slunce nemůžou. Taky se na rozdíl od nich odrážím v zrcadle – ne že bych se o to tak moc staral… a opravdu pijí krev. Lidé s porfyrií ne, ačkoliv po staletí se mělo za to, že ano. Upíry česnek jenom odpuzuje, zatímco u mě všechny cibuloviny vyvolávají alergickou reakci, ale rozhodně mě nezabijí. Po pravdě ani slunce - skončím se žloutenkou a s puchýři, když jsem světlu vystaven delší dobu. Slunce a cibuloviny mi dělají zle a to je důvod proč se jim raději vyhýbám. Je to chronická nevyléčitelná nemoc jak v mudlovském, tak v kouzelnickém světě. Může se léčit a dostat pod kontrolu, ale úplně zbavit se jí nedá a pokud budu mít děti, je tu velká šance, že ji zdědí."
Lily se na něj dívala tiše a s lítostí. Snape si toho všiml a Harry poprvé uviděl toho Snapea, kterého tak dobře znal: vzteklého. „Nedívej se na mě tak! Nelituj mě! Proto jsem ti to neříkal. Jen jsem si myslel, že bys to měla vědět."
„Och Severusi," vydechla, chytila ho za ruce a položila mu hlavu na rameno. Sklonil k ní hlavu a nepatrně se usmál, vypadal nejistě. Možná se bojí, že je jí ho jenom líto, napadlo Harryho. Ale jak se zdálo, rychle na to zapomněl, když se k němu sklonila, aby ho znovu políbila…
Harry se otočil k Hermioně, musel se dívat někam jinam. „Slyšela jsi někdy o porfyrii?" zeptal se jí. Měl by vědět co vlastně očekávat.
„Ano, někteří lidé si myslí, že ji měl Jiří III. Znáš přeci 'Šílenství krále Jiřího'. A spousta lidí se to domnívá i o Vladu Napichovači, však víš - Vlad z Rumunska. Stal se předlohou Drakuly Brama Stokera."
„To jsem nevěděl."
„Samozřejmě, Stoker měl spoustu kontaktů na opravdové upíry, ale do knihy nenapsal nic, co by je přivedlo na jeho stopu. Ve skutečnosti je lovil. Opravdu mocný kouzelník, zabil jich spousty. Evidentně o nich chtěl informovat svět mudlů, a tak napsal zábavný návod, jak upíry rozpoznat. Jednu dobu dokonce v Bradavicích učil Obranu proti černé magii. Četla jsem o něm v…"
„Dějinách Bradavické školy. O tom nic nevím, pamatuješ si tu knihu nazpaměť?"
Hermiona se zasmála. „Ještě ne, ale pracuji na tom."
Harry se usmál a zavrtěl hlavou. Pak ho něco zarazilo. „Zmínila ses o šílenství…"
Hermiona vypadala pochmurně. „Ano, lidé s porfyrií na sklonku života zešílí. Demence. Než se to stane, člověk s touto nemocí má sklony k popudlivosti a výbušnosti."
Harry se zašklebil. „Tak to hodně vysvětluje!"
„Vlastně," řekla, „taky to vysvětluje, proč nám Lupin ve třetím ročníku zadal tu esej o upírech potom, co nám Snape nařídil esej o vlkodlacích. Zřejmě si celé roky myslel, že je Snape upír a chtěl, abychom to zjistili, stejně jako jsem přišla na to, že je Lupin vlkodlak, poté, co jsem tu esej vypracovala. Přesto mě to nikdy nenapadlo, protože jsem viděla jeho odraz. Však víš, ve skleněných kádinkách v učebně Lektvarů. To by přece nešlo, kdyby byl upír…"
Pak se svět kolem nich znovu rozplynul v šedé mlze a oni se ocitli ve Velké síni.
„Jak dlouho ti trvalo, než sis na to zvykl?" zeptala se ho Hermiona, držíc se za hlavu, jakoby ji bolela.
Harry polkl a prohlížel si známé prostředí. „Nejsem si jistý, jestli jsem si na to zvykl." Hermiona s upíry ještě neskončila.
„Harry, myslíš, že první upír byl nějaký zakletý člověk s porfyrií? Řekněme, že tak před třemi tisíci lety nebo možná ještě víc byl čaroděj, který se dostal do sporu s někým s porfyrií, zaklel ho a tak stvořil prvního upíra?…"
Harry pokrčil rameny. „Tvůj odhad je stejně dobrý jako můj. Netušíš, proč jsme tady?" Znovu se rozhlédl po obrovské místnosti. Strop byl temně safírově modrý se srpkem měsíce mezi skupinou hvězd. Všechny stoly byly obsazeny, vypadalo to na večeři. Instinktivně přešli k nebelvírskému stolu, ale lidé, co tu seděli, nějak drmolili. Harry uviděl matku sedící vedle nějaké blonďaté dívky, kterou neznal a pak naproti ní spatřil svého otce. Kdyby neměl matčiny oči a jiný sestřih, zdálo by se, že se dívá do zrcadla. James Potter měl na bradavickém hábitu připevněný prefektský odznak a srdečně se smál něčemu, co mu šeptal mladý Sirius Black sedící vedle něj. Hermiona se na Siriuse dívala způsobem, který se Harrymu nezamlouval, stejně jako když hleděla na mladého Severuse Snapea. Dobře, řekl si v duchu, přesně takhle se dívala i na mě, když jsem se nechal ostříhat. Seber se.
Po levici jeho otce seděl mladičký Remus Lupin. Harry si všiml, že na šestnáctiletého měl opravdu hodně zarostlé ruce a mohutný plnovous. Nakláněl se nad svůj talíř a házel do sebe jídlo, jakoby měl strach, že mu ho každou chvíli někdo sebere.
Po matčině pravici seděl - Harry se musel podívat dvakrát - kdo jiný než mladý Peter Pettigrew. Harry zíral na chlapce, který za pár let zradí jeho rodiče a zaviní jejich smrt. Na chvíli se zamyslel, za tři roky se jeho rodiče vezmou, za čtyři se narodí a za necelý rok poté… se kvůli tomuto malému nejistému chlapci sedícímu vedle jeho matky, kterou sledoval koutkem oka, stane sirotkem. Ta si ho vůbec nevšímala a smála se něčemu, co říkala její kamarádka.
„Proč jim nerozumíme?" zeptal se Hermiony.
Pokrčila rameny a přešla k zmijozelského stolu, u kterého se sklopenou hlavou jedl Severus Snape a s nikým kolem sebe se nebavil.
„Harry, zmijozelským jde rozumět. Pojď sem."
Prošel mezi stoly až tam, kde stála. Zmijozelští opravdu na rozdíl od ostatních mluvili srozumitelně.
„Pak jsem chytil Camrál a předstíral obrat vlevo…" říkal právě mohutný blonďatý kluk uhrovité černovlásce s olivovou pletí.
„Kolik říkal Binns, že povstalo skřetů?" zeptal se chlapec s čokoládovou pletí a kudrnatými vlasy. „Nemůžu v noci usnout, když spím v jeho hodinách…"
„No," řekl chlapec s orlím nosem sedící vedle něj, „možná chytíš někoho, jak se v noci potuluje kolem…" jeho hlas přešel v šepot, "a hledá krev!"
Snape s trhnutím zvedl hlavu od talíře a sjel kluka s orlím nosem pohledem, který Harry znal z hodin Lektvarů. Takže, usoudil Harry, dokonce i zmijozelští si myslí, že je upír.
Náhle Hermiona vyhrkla: „Už to mám Harry, tohle jsou Snapeovi vzpomínky, můžeme vnímat jen to, co tenkrát on. No, možná o něco lépe. Důležité věci jsou v našem vědomí lehce dostupné, ale detaily jsou uloženy a my si je normálně neuvědomujeme."
Harry přikývl, to dávalo smysl. Snape si mohl být vědom, kde nebelvírští sedí, ale nemohl slyšet, co si povídají. Pak Harryho něco upoutalo, koutkem oka spatřil Siriuse, jak se zvedá od stolu, v jedné ruce měl pohár, v druhé nesl něco kulatého a objemného a mířil k zmijozelskému stolu. Snape si ho musel všimnout… nebo to možná bylo kvůli tomu, co se mělo stát. Remus Lupin s úšklebkem na tváři sledoval přes Jamesovy záda, co Sirius dělá.
Když dorazil ke zmijozelskému stolu poklepal Snapeovi na rameno. Ten se k němu otočil a Sirius nenápadně podal pohár chlapci sedícímu vedle něj, který ho vyměnil se Snapeovým a kulovitý předmět umístil doprostřed jeho talíře. Takže v tom jeli i zmijozelští.
„Co?" vyštěkl Snape na Siriuse, odvrácený od svého talíře.
„Co, co?" řekl Sirius, přičemž se zkoušel nesmát. Snape se na něj zamračil a otočil se zpátky ke své večeři. Když spatřil velkou paličku česneku, s panickou hrůzou ji odstrčil pryč. Nervózně zvedl pohár a pořádně si lokl, ale skoro okamžitě celý obsah vyplivl.
Po ubruse, jeho hábitu i lidech kolem něj stékala krev. Některé dívky u jejich stolu znechuceně vyjekly. Snape měl zuby a pusu od krve. Krev. Sirius mu přinesl pohár s krví. Už byl zpět u nebelvírského stolu a společně s Rémusem se smál. Peter Pettigrew se k jejich vtipu chtěl taky připojit a tak se začal smát taky, ale chlapci ho z velké části ignorovali. James Potter se ohlédl k zmijozelskému stolu, vypadal zaraženě. Lily se tvářila, jako by ji stálo spoustu úsilí neběžet za Snapem a utěšit ho… nebo možná vzdorovala touze seslat na Siriuse Blacka nějakou ošklivou kletbu. Harry viděl její rozpolcenost, každou chvilku vrhala na Siriuse vražedné pohledy, zatímco se zoufalým výrazem sledovala Snapea. Snape očima přelétl nebelvírský stůl. Lily se otočila, aby slyšela, co jí říká James Potter, pak se James zamračeně otočil a setkal se se Snapeovým upřeným pohledem.
Harry s Hermionou sledovali Siriuse vlečeného McGonagallovou, která říkala něco o školním trestu (Sirius vypadal, jakoby si myslel, že to za to stálo) a taky jak ke Snapeovi přistupuje Brumbál. Položil mu ruku na rameno.
„Jsi v pořádku Severusi? Nechceš si zajít za madam Pomfreyovou?" Zjevně o jeho porfyrii věděl.
Snape se na něj podíval s nevyzpytatelným výrazem - žádná vděčnost ani zášť, spíš potřeba být sám. Zavrtěl hlavou a řekl: „Ne, pane řediteli. Jsem v pořádku."
Brumbál přikývl a rychle přelétl pohledem ostatní zmijozelské. Tomu se říká věrnost koleji, pomyslel si Harry. Za žádnou cenu by nevěřil nikomu ze Zmijozelu. Až na Snapea, ten byl ze Zmijozelu…Harry se cítil rozpolceně a zmateně. Obzvlášť Sirius ho nepotěšil.
„No,“ řekla Hermiona, „tohle bylo odporné. Nemůžu uvěřit, že Sirius… ach!“ vykřikla, když svět kolem zase zmizel a okolo nich se rozprostřela šedá mlha. Harry zadržel dech, zajímalo ho, kde se příště objeví.
Jakmile se mlha rozestoupila, zjistil, že stojí na chodbě vedoucí do Nebelvírské společenské místnosti. Buclatá dáma v růžových šatech podřimovala ve svém rámu. Lily a Snape stáli před ní, objímali se, Lilyina hlava spočívala na jeho hrudi. Ach ne, pomyslel si Harry, připravil se znovu odvrátit oči…
Pak si všiml, že oba vypadají trochu starší, jeho vousy a knír se nezdály tak řídké, pak uviděl na jejím hábitu odznak primusky. Musí být v sedmém ročníku, napadlo ho. Lily zvedla hlavu a políbila Snapea lehce na tvář.
„Ach Severusi, minulá noc byla tak…“ Harry uviděl skrz velké okno, jak kolem okrajů mraků prosvítá růžová barva - začínalo svítat. Ach bože, pomyslel si Harry. Oni spolu strávili noc…
Náhle se jakoby odnikud objevil James Potter. Harry se otočil a viděl, jak si jeho otec sundává neviditelný plášť a při tom míří svojí hůlkou na Snapea – ve tváři ten nejrozzuřenější výraz, jaký kdy Harry u někoho zahlédl.
„Dej z ní ty pracky pryč.“ řekl, pevně zaťal zuby a hlasitě dýchal skrz nos. K černému školnímu hábitu měl připevněný odznak primuse.
„Jamesi! Nech toho! Dej tu hůlku pryč!“ spílala mu Harryho matka.
„Skvělé příklady, ti tví rodiče,“ komentovala situaci Hermiona. „Primuska a primus courající se kolem celou noc.“
Harry se na ni zapitvořil. „Ty máš co mluvit,“ bylo vše, co k tomu řekl. Hermiona pokrčila rameny.
„Já mám omluvu.Ty a Ron jste mě zkazili.“ Usmála se. „Dělám si legraci, Harry. Nerozumíš vtipu?“ Ale Harry přemýšlel o tom, že se Hermiona zmínila o Ronovi - možná to nebylo vědomě, ale zdálo se, jakoby se báli vyslovit jeho jméno.
Lily z hábitu vytáhla svou hůlku a zamířila ji na Jamese. Pro Harryho to byl děsivý pocit, vidět své rodiče jako teenagery, na sebe zlostně hledět s hůlkami v pohotovosti. Jak se vůbec dali dohromady? Uvažoval Harry. Měl pocit, že by si mohli navzájem vážně ublížit, kdyby chtěli.
Harry uslyšel kroky. Otočil se a zpoza rohu viděl přicházet Remuse Lupina, Siriuse Blacka a Petra Pettigrewa. Lupin vypadal vyčerpaně, lehce kulhal a opíral se o Siriuse. Pettigrew byl úplně vzadu a vypadal poněkud nervózně.
„Co se děje?“ chtěla vědět Lily. „Kde jste Vy čtyři byli celou noc?“
James nevěřil svým uším. „Co? Ty se ptáš nás? Když je jasné, že vy dva…“
„Ale Vy to děláte celou dobu! A tys mi nikdy - nikdy jsi mi o tom neřekl…“ Její tvář se zkrabatila, polkla, aby nad sebou opět získala kontrolu. „Myslela jsem si, že jsme kamarádi,“ řekla tiše, vypadalo to, že je to určeno obzvlášť Jamesovi. Ten se nervózně ošil, podíval se na své tři kamarády a pak zpátky na ni.
„Nemůžu ti to říct Lily. Věř mi, nechtěla bys to vědět…“
Sirius se tvářil vyzývavě. „Jen tak mimochodem, neměl by se vrátit do rakve?“ posmíval se Snapeovi. „Vyšlo slunce.“
Snape se pohnul kupředu, chytil Siriuse a přitiskl ho ke kamenné zdi, jeho tvář byla teď vzdálená asi jen jeden palec od černovlasého chlapce. „Jsem z tebe unavený, Blacku,“ zasyčel Snape. „Hlídej si záda.“ Potom se otřásl a odstoupil od Siriuse, byl pořád naštvaný. Přešel k Lily, dal jí ruce okolo ramen a hlasitě ji políbil. Pak se na ostatní nevraživě podíval a dlouhými kroky odkráčel pryč. Jakmile to uděl, Harryho a Hermionu opět zahalila šedá mlha…
…pak se společně ocitli venku, v noci, nedaleko od Vrby mlátičky. „Ach, Harry,“ vydechla Hermiona. „Přijde to, co si myslím…?“
Harry polkl a přikývl. „Řekl bych, že ano.“
Přál si vědět, co dalšího se přihodilo na chodbě, poté co Snape odešel. Utkali se spolu jeho rodiče? Napadlo ho, že by se na to mohl zeptat Siriuse, ale pak tuto myšlenku zavrhl - ne, nemohl to udělat.
Vzhlédl k nebi, měsíc ještě nevyšel. Kde je Snape? Jak bylo možné, že oni tu už byli, zatímco on ještě ne? Pak ho Harry zahlédl, Snape se schovával za trsem keřů, těsně z dosahu divoce vlajících větví stromu. Harry se podíval směrem k hradu, tady jsou, všichni čtyři. Lupin už vypadal docela divoce, chlupatější než obvykle, v očích rudé světlo. Harry předtím nikdy neviděl proměnu ve vlkodlaka, ve třetím ročníku tomu nevěnoval pozornost, když se vraceli z Chroptící chýše, jednoduše se mu snažil vyhnout předtím než by jemu, Hermioně nebo Ronovi mohl ublížit.
Ale teď se mohl dívat bez obav - žádné nebezpečí mu nehrozilo. Dorazili k Vrbě mlátičce a jeho otec našel dlouhou hůl, kterou zatlačil do suku, aby znehybněl větve. Harry pozvedl oči k nebi - měsíc vycházel. Lupin vypadal čím dál hůř. Vezl do tunelu pod větvemi, následovaný Pettigrewem. Harry slyšel, jak se z tunelu ozývají Lupinovi hrozné výkřiky, které provázely jeho proměnu ve vlkodlaka. Náhle Snape vyskočil ze svého úkrytu.
„Tak! Plížíte se do Prasinek uprostřed noci! Skupina studentů doprovázená nikým jiným než naším primusem. Copak se chystáte udělat? Plánujete nějaké vloupání? Nebo vandalismus?“ Snapeův obviňující pohled spočinul na Siriusovi a Jamesovi, kteří vypadali velice nervózně.
Sirius se na něj usmál, Harry si pomyslel, že je to ten nejnedůvěryhodnější úsměv, jaký kdy viděl. Tohle byla velmi nezvyklá stránka jeho kmotra. „Ne, vlastně… dobře, můžeš se sám přesvědčit, Snape. Běž dovnitř a zjistíš…“
Sirius se shrbil, aby mohl vejít a Snape udělal totéž. Zdálo se, že James dýchá nějak nepravidelně. Snape nejprve vytáhl svou hůlku a velice opatrně přistoupil ke stromu. Sehnul hlavu, strčil ji do tunelu a pak začal lézt po kolenou stejně jako ostatní.
Harry uslyšel hluboké zavrčení, které způsobilo, že se mu postavily vlasy na hlavě. Hermiona ho vzala za ruku, měla pevně sevřená víčka. Věděli, že Snape a ostatní budou v pořádku, ale nějak, když byli v tomto čase a na tomto místě, to působilo na jejich nervy a Harry cítil, jakoby si už ničím nemohl být jistý. Slyšel, jak se vrčení stupňuje… náhle přiskočil jeho otec a chytil Snapea za nohu. Snape udeřil bradou do kořene stromu, jak ho James táhl z tunelu, pak udeřil holí do suku a větve Vrby mlátičky se opět daly do pohybu. Snape a James byli oba Vrbou zasaženi, Snape měl šrám na čele a zkrvavený nos, James měl bouli na spánku. To děsivé vrčení teď bylo velmi hlasité a Harry s Hermionou zahlédli obrovského vlkodlaka, který se vší silou snažil dostat z tunelu, šplhající přes východ a pohybující se větve v strašlivém tanci. Vlkodlak měl červené oči a slintal. Když se na něj podíval, tak Harry cítil, jak mu srdce hrůzou buší až v krku. Napadlo ho, že ho to pravděpodobně vyděsilo mnohem víc, než když stanul tváří tvář Voldemortovi. Jenom ta možnost být potrhán divokým zvířetem… zatímco technicky vzato, šance na únik byla mizivá…
Snape ležel na zemi a držel si nohu, do levého oka, které měl pevně zavřené mu tekla krev, pravé měl rozšířené bolestí. „K čertu, Pottere, zlomil jsi mi kotník!“
James ležel rozpláclý na zemi, přičemž se snažil dostat z dosahu větví, které mu bránili se zvednout. „Zlomil kotník? Spíš jsem ti zachránil život!“
Probodávali se pohledem. Vrčení pokračovalo.
„Co se stalo s nimi?“ zeptal se náhle Snape Jamese, stále ještě úsečně. James vypadal nervózně, jakoby se bál, aby neprozradil příliš mnoho.
„Budou v pořádku. Jsou na to zvyklí.“ “Jsou zvyklí na pokousání vlkodlakem?“
„Ne, ty parchante!“ James teď stál a natáhl k němu ruku. „Koukni se na mě, měsíc vyšel a nejsem vlkodlak, nebo ano?“
Snape se podezíravě podíval na vrčící zvíře, které se stále snažilo dostat z tunelu. „Ale jak…“
„Nemohl bys být prostě rád, že jsi na živu? Poslouchej, my oba potřebujeme jít na ošetřovnu a ty tam pravděpodobně bez mé pomoci nedojdeš. Tady,“ řekl a znovu ke Snapeovi napřáhl ruku, který k němu vzhlédl s pohledem plným nenávisti – ten Harry důvěrně znal. Byl to stejný výraz, jaký viděl ve Snapeově tváři první den v hodině lektvarů, když byl Harry v prváku a vypadal přesně jako ten, kdo mu zachránil život.
Nakonec zdráhavě přijal jeho ruku a opatrně se postavil. James si Snapeovu ruku dal kolem ramen a sám ho chytil okolo pasu. Snape poskakoval na pravé noze, přidržoval si levé koleno, aby odlehčil tlaku na kotník, který si zlomil, když se ho James snažil co nejdřív dostat z Lupinova dosahu.
Harry pocítil, jak se ho opět zmocňuje šedá mlha a přemisťuje ho někam jinam v čase - když se rozjasnilo, byli s Hermionou na ošetřovně a do okna svítilo sluníčko. Snape a jeho otec byli jedinými pacienty, jeho otec stále spal, Snape si ohmatával obvaz na čele a s nevraživým pohledem se otočil k chlapci na druhé posteli. Dveře na ošetřovnu se otevřely, vstoupila Lily a běžela ke Snapeově posteli, vypadala ustaraně.
„Ach! Dnes ráno říkala profesorka McGonagallová… ach Severusi, jsi v pořádku?“ chytila ho za ruku, podívala se na jeho obvázaný obličej, pak na kotník zabandážovaný dalšími obvazy, obsahujícími hojivý balzám, který by ho měl brzy vyléčit.
Přikývl, vypadal, jakoby měl knedlík v krku.
„Co to bylo? Tys říkal… že kvůli mně zjistíš co dělají. Udělals to?“
Znovu přikývl a pak tiše řekl. „Kryli Lupina. On je vlkodlak.“
Lily vypadala šokovaně. „Vlkodlak?“ řekla téměř neslyšně. „Ale jak… nejsou ostatním nebezpeční?“
„Nevím jak mu brání, aby na ně neútočil. Ale Black ho chtěl nechat-aby-mě-zabil, dokud Potter…“
Obrátila se a podívala se na Jamesovo lůžko. „Ano?“
Udělal grimasu, zdálo se, že jen neochotně Jamesovi přiznává nějaké zásluhy. Polknul. “Dokud mě Potter nevytáhl ven.“
Znovu se otočila a zadívala se na Jamese, který byl už vzhůru a pohled jí vrátil. Zdál se úplně klidný.
„Ahoj Lily,“ řekl jednoduše. Upřeně na něj zírala, jakoby ho viděla poprvé v životě.
„Ty…ty…“ snažila se. „Ty jsi zachránil Severusovi život.“
Vypadalo to, že ho to uvedlo do rozpaků. „Ano, víš – kdyby umřel, byla bys nešťastná,“ řekl tiše. Upřímně se jí zahleděl do očí pohledem, který byl nepochybně plný lásky. Lily zalapala po dechu, když jí to došlo a zdálo se, že ji to vyděsilo. Jeho výraz lásky byl nahrazen utrpením, zavřel oči a otočil se na druhou stranu, pryč od nich.
Snape viděl pohled, který si vyměnili a zjevně ho to znepokojilo. Vypadal vyčerpaně a ohroženě. Lily se sklonila dolů a dala mu polibek na tvář. „Odpočívej. Brzy se vrátím.“ Mlčky přikývl. Znovu se obrátila k Jamesově posteli a položila mu ruku na rameno. Najednou to vypadalo nějak důvěrně, mnohem víc než polibek, který dala Snapeovi. „Přinesu ti poznámky a domácí úkoly, ano Jamesi?“
Otočil se k ní a zase jí věnoval ten pohled.
„Děkuji ti, Lily.“ Zdálo se, jakoby se pod jeho pohledem roztřásla, ale trvalo to jen vteřinu a pak zamířila ke dveřím, přičemž se před odchodem ještě jednou ohlédla přes rameno.
Ale podívala se na Jamese Pottera, ne na Severuse Snapea.
— KAPITOLA DEVÄTNÁSTA —
Den svatého Štěpána
<<<<< | — KAPITOLA DEVÄTNÁSTA --- | >>>>> |