Jdi na obsah Jdi na menu
 


kapitola třicátá první

27. 8. 2009
<<<<< KAPITOLA TRIDSIATA PRVÁ  --- >>>>>
Odkaz
Preklad Mahareth

 



 KAPITOLA TRIDSIATA PRVÁ 

Odkaz  

„Dospěli jste k rozsudku?“

Hlas Eustace Beana zazvonil v kamenné komnatě. Čarodějka jenom stála a držela svazek pegamenů, pak polkla, a podívala se na Luciuse Malfoye, který se otočil a upřeně se na ni zadíval s takovou nevůlí v očích, že zůstala ůplně popelavá a třásla se jěště víc, ačkoliv se snažila stát vzpřímeně.

„Ano, dospěli.“

V místnosti se začal šířit tichý hřmot, který sílil a pak odumřel až zůstalo ticho jako v kostele. Čarodějka si odkašlala a začala:

„Obvinění číslo jedna: nelegální tréning nezletilého čaroděje v přemísťování. Obviněný se shledáva vinným a odsuzuje se zaplatit pokutu pro oddělení pro nepatřičné použití kouzel ve výšce tisíc galeonů.“

„Obvinění číslo dvě: spolupráce při přijímaní Draca Malfoye mezi smrtijedy. Obviněný byl shledán vinným a odsuzuje se ke třem letům v Azkabanu.“

„Obvinění číslo tři: spolupráce při použití kletby Cruciatus na Draca Malfoye. Obviněný byl shledán vinným a odsuzuje se ke třem letům v Azkabanu.“

„Obvinění číslo čtyři: spolupráce při zastíraní vraždy Igora Karkaroffa. Obviněný byl shledán vinným a odsuzuje se ke třem letům v Azkabanu.“

„Obvinění číslo pět až devět a obvinění číslo dvacet čtyři až dvacet pět: přidané na žádost obviněného. Verbováni Penelopy Clearwaterové, Marcuse Flinta, Percyho Weasleyho, Rogera Daviese, Harryho Pottera, Ronalda Weasleyho a Hermiony Grangerové mezi smrtijedy. Obviněný byl shledán vinným a odsuzuje se ke čtrnácti letům v Azkabanu.“

„Obvinění číslo deset až patnáct: napomáhaní k vraždě Beryl Clearwaterové, Reginalda Clearwatera, Wilmera Clearwatera, Jeremyho Clearwatera, Aurelie Flintové a Letitie Carpenterové. Obviněný byl shledán vinným a odsuzuje se k osmnácti letům v Azkabanu a všechen jeho majetek bude zabaven a rozdělen mezi pozůstalými.“

„Obvinění číslo šestnáct: použití kletby Imperius na Cho Changovou. Obviněný byl shledán vinným a odsuzuje se na doživotí v Azkabanu.“

„Obvinění číslo sedmnáct a osmnáct: použití kletby Imperius na Kathryn Bellovou a Alicii Spinetovou. Obvinění číslo devatenáct: podáni lektvaru s účinky podobnými kletbě Imperius Hermioně Grangerové. Porota doporučila, aby tyto tři obvinění byli pozastavené a znovu posouzené v pozdějším čase během dopadení a soudního přelíčení s Matthiasem Averym a Gunterem Nottem.“

„Obvinění dvacet až dvacetdva: únos a zadržováni Ronalda Weasleyho, Hermiony Grangerové a Harryho Pottera. Obviněný byl shledán vinným a odsuzuje se k devíti letům v Azkabanu a zavazuje se zaplatit pokutu panu Weasleymu, slečně Grangerové a panu Potterovi tisíc galeonů na osobu.“

„Obvinění číslo dvacettři: použití kletby Cruciatus na Ronalda Weasleyho. Obviněný byl shledán vinným a odsuzuje se k doživotí v Azkabanu.“

Po komnatě se začalo šířit tiché mumláni, jak shromáždění začalo přemýšlet nad důsledkami pro Luciuse Malfoye. Hermiona v hlavě rychle počítala. „To je padesát let plus dvě doživotí, pokuty a propadnutí všeho majetku,“ zašeptala Ronovi a Harrymu. „Nebyli k němu tolerantní.“ Usmála se, podívala se na čarodějku, která přednesla rozsudky. Harry se díval na porotu, chtěl si zapamatovat všechny tváře, vtlačit si je navěky do paměti. ,Musíme volit mezi tím co je správne a co je jednoduché.’

Podíval se na Luciuse Malfoye, který zíral na Eustace Beana, vypadajíc nešťastně. ,Chá, chá,’ pomyslel si Harry, ,tvoje ministerské kontakty ti nepomohli. Ani Cornelius Popletal ti nemůže pomoct Malfoyi.’

Zaslechl nářek a pak Narcissa Malfoyová vyběhla z komnaty, držíc si na tváři kapesník. Lucius Malfoy se na ni nepodíval. Harry se naklonil dopředu a se zdviženým obočím se zadíval na Draca, který zíral před sebe a šeptal: ,Zabavení veškerého majetku.’ Usmíval se. „Nebylo nutné, že mě vyhodila z Malfoy Manor. Ani ona se tam nemůže vrátit – při nejmenším na dlouhou dobu.“ Harry přikývnul. Bude chudá, bez peněz, bez bydlení. Harry nebyl přesvědčený o tom, že by se měl Draco z toho radovat, ale před chvíli se ho jeho matka zřekla a doporučila mu spáchat sebevraždu…

 Když se hluk zase utišil, zvednul se ministr Popletal. „Jakožto ministr magie,“ řekl, „zbavuji pana Malfoye doživotních trestů, protože nám řekl jména Mattiase Averyho a Guntera Notta, kteří budou zatčeni a souzeni za vraždu. Pokuty zůstavají. Dále ostatní rozsudky zmirňuji na polovinu.“

Eustace Bean zíral na Popletala a Harry hodil bokem očko na Brumbála, který se vůbec nezdál být překvapený. Odpustil Malfoyovi pětadvacet let v Azkabanu. Bude mít 67 let když ho pustí. ,Vzhledem na to, jak dlouho čarodějové žijí,’ přemýšlel Harry dívajíc se na Brumbála, ,bude mít ještě polovinu života před sebou. Krása doživotního trestu pro čaroděje,’ přemýšlel Harry ,byla v tom, že jejich život byl velice, velice dlouhy.’ ,Udělal to Popletal právě proto?’

V komnatě už teď nebyl jenom hluk, hrozilo povstáni. Evidentně právě o tohle šlo Popletalovi. Harry měl za to, že naštěstí neodpustil Malfoyovi úplně. Možná to bylo gesto, které mělo ukázat, že je férový a nestranný. Harry byl přesvědčený, že by měl Popletal abdikovat na svůj post. Tohle byla parodie spravedlnosti. Odpuštění doživotních trestů!

Otočil se k Ronově tváři. Zváštní, on zářil! „Co se s tebou stalo?“ zašeptal Harry, nevědíc jestli ho v tom hluku slyšel.  

„Tisíc galeónů,“ řekl Ron jednodeuše. „A to jsem ani nemusel vyhrát Turnaj tří kouzelníků,“ smál se. „Jenom jsem se měl sám unést.“  

Harry se taky začal smát. Snažil se na to hledět z Ronova pohledu. Tedy, konečně mude mít trochu peněz. To bylo dobré. Harry se o peníze nemusel starat. Staral se o to, proč Popletal zkrátil Malfoyovi roky ve vězení na bezvýznamných dvacetpět. Zajímala ho Popletalova motivace. Popletal se podíval na Harryho a ten jeho pohled chladně opětoval. ,Nechci se na něho více dívat,’ říkal si, ,tenhle malý zbabělý čaroděj mi nezabráni říct, že se Voldemort vrátil, ať už se to bude snažit sebevíc popřít.’

Popletal znovu vzhlédl. Dveře v koutě se znovu otevřeli a vešli mozkomorové, aby odvedli Luciuse Malfoye do Azkabanu. Pořád vypadal víceméně vesele a Bean to postřehl.  

„Smím vám připomenout, že teď budete odveden do Azkabanu?“ zamrmlal na nej.  

Malfoy se na nej arogantně usmál. „Myslíte, že mě můžete držet v Azkabanu, který je hlídan přirozenými spojenci Temného pána? Myslím, že tam budu jenom chvíli……“

Pořád se usmíval, když ho odváděli pryč. Harryho srdce bolestivě tlouklo v jeho hrudi. Otočil se k Brumbálovi, který přikývnul.  

„Tohle,“ řekl Harrymu, „je to, proč nemám rád tu představu o jejich spravováni Azkabanu. Nikdy se mi to nelíbilo. Bojím se, že to brzy budeme litovat.“

Pravidla slušného chováni v soudní síni se velice rychle vypařila, když porota odešla a reportéři se tlačili jeden přes druhého, aby se co nejdřív dostali až k nim. Najednou se tvář jednoho z reportéru ocitla jenom několik centimetrů od Harryho, ptajíc se ho na něco, ale řekla to tak rychle že ji nerozuměl. Brumbál se na ni podíval a řekl pevně „Bez komentáře.“ ,

On a Moody řídili odchod jejich pětky pryč z místnosti a dolů chodbou. Harry se podíval přes rameno; Weasleyovi šli hned za nimi. Když se všichni dostali opět do kruhové místnosti s branami, Brumbál je odvedl do jedné z nich, byla označená jako OZMA, tedy Oddělení proti zneužití mudlovských artefaktů. Kancelář pana Weasleyho a taky Percyho, který teď pracoval pro svého otce. Pan Weasley je odvedl do své rozházené kanceláře, která byla velice prostorná, se dveřmi z neprůhledného skla, které měli jednoduchou jmenovku: „A. Weasley“

Paní Weasleyová objala Rona a Ginny hned jak vstoupili do kanceláře, pak i Harryho a Hermionu a nakonec, váhajíc na moment, i Draca Malfoye, kterému tahle udalost vehnala do tváře nějakou barvu, i když hned zmizela. Pak ji manžel odvedl ke křeslu za stolem, kam si unaveně sedla, svou ruku nechal na jejích ramenou. Harry se rozhlédl kolem, vypadalo to tam velice jednoduše, jako v kanceláři jednoho z ředitelů bývalé školy než šel do Bradavic.

Byl tam veliký stůl, za ním otočné křeslo, několik tvrdých dřevěných stoliček pro návštěvníky a řada vitrín po obou stranách místnosti. Možná proto, že tolik miloval mudlovské věci, pan Weasley se úmyslně snažil napodobnit typickou mudlovskou kancelář (i když nějakou tak spřed čtyřiceti lety).

Harry byl naneštěstí posílan k ředitelovi do pracovny vícekrát kvůli věcem, kterým nerozuměl a které se děli pod stěchou školy, bylo to podobné jako tehdy, kdy ho honila Dudleyho banda. Neměl kontrolu nad těmahle věcma, když se stali a ani přijatelné vysvětlení, proto zůstaval sedět ve velkém tvrdém křesle před ředitelovým stolem a díval se na něho, oči široce rozevřené a nevinné, ale přesto působil jako nenapravitelný malý narušitel pořádku, dívajíc se na přísneho muže před sebou.

Harry si byl vědom toho, že mu tyhle dny nechyběli. Jakkoliv to bylo pro něho nebezpečné, někdy zavřel oči a věděl, hluboko uvnitř, že byl stále mnohem šťastnější, že je čaroděj, nežli obyčejný chlapec, který nevěděl, že je čaroděj a byl utlačován od své rodiny, učitelů a od ředitele a zoufale dennodenně postrádal své rodiče, když ještě žil v komoře pod schody.

Znovu otevřel oči a pokračoval v přehlídce kanceláře pana Weasleyho. Bylo tam ve zdi za stolem okno, ale pak Harry zjistil, že je to výhled do Doupěte.

„Jenom další brána – portál,“ vysvětlil pan Weasley, když viděl Harryho na to zírat. „Mimoto, je to jenom výhled. Můžu skutečně přejít přes něj do zahrady při domě. Můžu si zvolit výhled jaký se mi líbi, zvolil jsem tenhle.“

„Proč jsi nás nikdy nevzal do práce, tati?“ zeptal se Ron. Jeho otec najednou vypadal divně.

„Ale bezpochyby jsem tě vzal do práce. Samozřejmě…“

„Né, nevzal.“ Souhlasila Ginny s Ronem.

„A dvojčata taky né,“ přidal si Ron.

„Tedy, mě vzal,“ řekl Charlie, „a Billa. Mě bylo deset a Billovi dvanáct. Potkal jsem vás.“ Řekl směrem k Moodymu, polykajíc.

Moody se na něho lišácky podíval. „To je pravda, potkali jsme se. Byl jsi ještě kluk. A ještě jsem viděl vaše….“

„Ah!“ zakřičela najednou pani Weasleyová. Všichni se na ni podívali. Poskakovala z nohy na nohu a tvářila se vyděšeně. „Myslím, myslím…“ zajíkla se a pak se otočila k výhledu do Doupěte. „Podívejte se na ten plevel na zahradě! A ti trpaslíci tam pobíhají, jako by jim to tam patřilo!“ Pak se otočila k Ronovi a Ginny. „Bude to pro vás a pro dvojčata spousta práce, když vám skončí škola.“

Harry se podíval na výhled do Doupěte, myslíc si, že její reakce na zahradu byla velice podivná. Nikde neviděl žádného trpaslíka. A taky ho napadlo, že je to pro pana Weaslwyho velice pěkný pohled z jeho kanceláře, nikde ani kousíček plevele. Pani Weasleyová se znova upokojila. Rozhlédla se po kanceláři, po všech čarodějných fotografiích Weasleyovic rodiny na zdech, děti v rozdínych stádiích svého života. Usmála se na fotku Rona s Ginny hrajíci se s Georgem a Fredem v zahradě. Ginny nebylo více než čtyři, Ronovi asi pět a dvojčatům mohlo být asi sedm. Všichni se smáli a mávali, vítr nepatrně rozevlával jejích červené vlasy. Najednou vedle sebe Harry ucítil přítomnost někoho jiného, otočil se a uviděl Draca dívajíciho se na stejnou fotku. Ginny Ron a Hermiona tu už byli dříve a všechno už viděli, dokonce to stihli i rozčileně prodiskutovat se staršími Weasleyovic bratry a s panem Weasleym, co kdo o tom mínil.

„Přál bych si,“ řekl Harry měkce, „abych s nimi mohl vyrůstat. Weasleyovi. Přál bych si, aby Ron nebyl můj nejlepší přítel jenom od jedenácti.“

Malfoy přikývnul. „Nikdy jsem neměl skutečného přítele.“ Taky mluvil potichu. Ostatní dělali pěkný hluk, ignorovali je.

„Cože? Jsou tady přece Crabbe a Goyle.“

Malfoy udělal grimasu. „To byli jenom děti přátel mého otce. Všechny nás házeli do jednoho pytle. Neměl jsem příliš velký výběr. Bylo jednoduché jim šéfovat, nejsou příliš chytří. Ve skutečnosti jsme spolu nemluvili. Já jenom, že… hm… co chci říct je, s Ginny…“

„Mluvíte spolu. Jste prostě přátelé a to je dobře.“  

„Cítim, že ji můžu říct téměř všechno.“

„Téměř?“  

„Tedy, jsou tady jisté věci, které o mně nemusí vědět…“

„Jako když tvé hormony byli úplně mimo kontrolu? Jasně, i když ona by dokázala zahrát snad všechno… stojící přímo před tebou, jednou rukou by tě vedla, v druhé ruce bič…“

Malfoy se naklonil dopředu, usmál se a upřel na něho zasněný pohled. „Ginny s bičem… to je představa…“

Harry se zlehka usmál a potřásl hlavou. „U tebe bych předpokládal všechno, ale ty mě vždycky překvapíš, Malfoyi…“

„Děkuju.“

Právě tehdy k nim přišla Ginny a položila svou ruku na Dracovou a hlavu si opřela o jeho rameno. Ukázala na obrázek, kde byla s Ronem a dvojčaty.

„To byli Ronové páté narozeniny. Máma vždycky dělala párty na zahradě. Bavili jsme se přehazovaním trpaslíků přes plot a tak. Bylo to jiné tehdy v jiné škole. Oslavy narozenin pokaždé až do odchodu do Bradavic. A nejosamělejší rok mého života byl, když Ron odešel do školy a já zůstala doma samotná.“ Harry na to nikdy nemyslel. Jenom Ginny, její máma a táta. Už to jenom znělo osaměle.

Harry si vzdychnul. „Přál bych si, aby mé narozeniny byli počas školy. Trávit narozeniny s Dursleyovými je jedna z nejdepresívnějších věcí na světě.“

Malfoy nemluvil. Ginny ho lehounce políbila na tvář. „Za chvíli budeš mít narozeniny, Draco. Jak to obvykle probíhá?“

Suše polknul, dívajíc se na ni. „Většinou jsem dostal všechno, co jsem chtěl….“ Harry si uvědomil, že Ginny byla neúmyslně netaktní, když se ho na to ptala, teď, když on už nemá ani domov ani rodinu. Zakryla si rukou pusu.

„Ó, Draco, to bylo ode mě hloupé…“  

Potřásl hlavou. „Ne. Musím si zvyknout. Časem. Je tu mnoho věcí, které dělám automaticky a pak zjistím, že už je dělat nemůžu. Chvíli to bude trvat…“

Znova položila svou hlavu na jeho rameno a Harry se na ni zadíval, porovnávajíc ji s jejím mladším já. Usmál se. „Vlastně ses ani moc nezměnila od čtyř let, víš to?“

Vypadala mírně naštvaně. „Doufám, že mám…“

„Myslím tvoji tvář. Je nemožné nevědět, že jsi to ty.“ Kývnul směrem k fotce. Ještě pořád měla stejný dětský ohrnutý nosík pokrytý pihami, stejné veliké hnědé oči, stejnou hubenou, bledou tvář pod hřívou ohnivých vlasů. U Harryho loktu se najednou objevila Hermiona a položila svou ruku přes jeho, jako předtím Ginny přehodila svou ruku přes Malfoyovou.

„O čem ste mluvili?“

„Jestli jsme se od té doby změnili,“ řekla Ginny, ukazujíc na fotku. Hermiona se zahleděla.

„Jasně. Už jsme to viděli dříve. Nebyli všichni moc roztomilí? Ale kluci se hodně změnili, nemyslíte?“  

Harry se na ni chvíli díval, pak na mávajíciho Rona, Freda a George. V tom věku si ti tři kluci byli omnoho více podobní jako teď. Všichni tři měli jasně červené vlasy, pihy. Ronův nos nebyl tak dlouhý, jako když ho Harry poznal, tehdy se více podobal na Ginnin. Fred a George se smáli, oběma chyběli nějaké zuby, ale každému jiné.

Harry na to poukázal. „Tohle je Fred nebo George? A kdo jsou ti ostatní?“

Ginny najednou vypadala velice neklidně a polkla. „Tedy, to jsou Bill a Charlie. Pravděpodobně dva roky před Percyho narozením. 1974. Asi před dvaceti lety.“ Harry se zamračil, co na něj hrála? Nikdy si neuvědomil ten veliký věkový rozdíl mezi Charliem a Percym. Charlie byl desetiletý a Billovi bylo dvanáct, když se Percy narodil. To znamená… Harryho poprvé napadlo…

  „Ginny… Bill a Charlie – když byli ve škole, nemohli znát mojí mámu a otce?“ Ginny přikývla. Nevypadala na to, že by se chystala promluvit... Harry rychle přemýšlel. Jestli šel Bill poprvé do Bradavic v 1975, jeho máma a táta museli být v pátem ročníku. Prefekti. A rok předtím viděl mámu a Snapea spolu na lektvarech… i když možná to byl konec jejich páteho roku… A když byli v sedmém, Bill byl ve třetím a Charlie v prvním.

Otočil se a zadíval se na Billa a Charlieho, udivilo ho, že mu předtím nikdy nic neřekli. Ale pak přemýšlel, kolik vzájemných kontaktů má on se studenty o čtyři roky mladšími jako je on. Možná se víc stýká s Willem Flitwickem (Kratiknotem) než s ostatníma, protože Will je teď jeho přítel od té doby, co ho zastavil na cestě do Velké síně. Jenom se mu zdalo zvláštní pobývat v blízkosti lidí, kteří chodili do školy s jeho rodiči, nebral je jako… nó, dospělé. Ačkoliv věděl, že technicky vzato dospělí byli. Billovi bylo 32 a Charliemu 30. Jenomže oni mu nepřipadali zdaleka jako jiní dospělí. Ale tenkrát, vyrůstali v průběhu Voldemortovy první vlády teroru. Možná, že cítili, že jim bylo něco vzato z jejich dětství a oni nebyli dosud připraveni usadit se.

A najednou se dostal k obrázku dvou malých rusovlasých dívek, které byli mimořádně podobné Ginny, kromě toho, že obě měli modré oči. Seděli kolem vánočního stromečku s Bilem a Charliem. Všichni se smáli a právě chtěli otvírat dárky. Bill s Charliem se zdáli být trošku starší než na fotce z pláže, možná tak čtrnáct a dvanáct let, zatímco dívkam mohlo být tak šest a osm. Harry na ně ukázal. „Kdo je to?“

„Sestřenice,“ řekla mu Hermiona. „Ron mi to řekl už dříve. Byli u nich na prázdninách. Bylo to v roce, kdy se narodila dvojčata, předtím než přišli Ron s Ginny.“

Harry přikývnul. „Tedy můžeš říct, tohle jsou Weasleyové. Jak se jmenujou?“

Ginny se znovu zatvářila, že je jí to nepříjemné a otočila se k profesoru Brumbálovi. „Profesore… myslíte, že už je to teď bezpečné? Jít kolem těch reportérů? Neměli bychom jít zpátky na vlak?“

Brumbál se vlídně podíval dolů na Ginny. „Naprosto správně, Ginny. Vás pět by si nepochybně potřebovalo ve vlaku pospat. Bude tam taky jídelní vůz, takže ještě předtím se můžete prima navečeřet.“ Harry se divil, proč se Ginny cítila trapně kvůli otázkam na sestřenice. Nebyli o moc mladší než Bill a Charlie, takže teď už museli být dospělé. Byli na zlé straně? Byli ostudou rodiny? Podíval se na Malfoye, který se tvářil stejně zaraženě jako Ginny. Hmm… přemýšlel Harry. Kdokoliv to byl, bylo jasné, že Ginny o nich Malfoyovi vyprávěla. Konečně vypadal nezaujatě.

Rozloučili se s rodinou Weasleyových a následovali Brumbála přes zeď, kterou nedokázal Malfoy proniknout. Potom kráčeli přes stanici a zeď s nápisem POTTER zůstala za nimi. Lucius Malfoy si myslí, že ho v Azkabanu nic neudrží, když odtuď utíkají mozkomoři pryč, a Voldemort označil vchod na Ministerstvo magie nesmazatelným druhem grafiti. Harry by se měl cítit, jakoby bylo mnoho věcí již rozhodnuto, ale on se tak necítil. Červíček byl pořád na útěku a pokud ho nechytí, Sírius musel taky utíkat. Smrtijedi zatím pořád nevěděli o Snapeovi a Draco Malfoy tam teď taky už nepatřil. Mnoho problémů se vyřešilo a ještě mnoho jich zůstalo…

Když se vlak pohnul, Harry se díval na nápis POTTER na zdi stanice, pokud mu nezmizel z dohledu.

* * * * *

V průběhu následujíciho týdne se Harry cítil, jako by mu měla explodovat hlava ze současně probíhajíci přípravy na dvě důležité věci, zkoušky z N.K.Ú. a na finále tohoto roku o Famfrpálový pohár. Zápas byl v sobotu a on měl pořád ještě další týden na to, aby všechno napěchoval do svého mozku předtím, než budou skoušky N.K.Ú. Propadal zoufalství, jestli to všechno přežije. Najednou se chycení smrtijeda zdálo být tou nejjednodušší věcí, kterou přes rok dělal. A po zkouškách zůstanou jenom ukázky ze Soubojnického klubu…. Cítil se tak blbě, že by se nejraději někde stočil do klubíčka a uložil se k zimnímu spánku…

Potom, co strávil celý týden na koštěti, alespoň se mu to tak zdálo (a byl velice vděčný za jeho dokonalé odpružení), se v den zápasu probouzel do krásného, slunečního počasí. Všichni se cítili skvěle i Ginny seděla nahoře na tribuně a sledovala hru. Harry krátce uvažoval o tom, že bude předstírat, že je nemocný, aby mohla hrát ona, tak nějak cítil, že by bylo samozřejmě omnoho lepší, kdyby chytala ona. Taky si ještě nebyl jistý, nakolik bezohledně bude moct hrát proti Cho Changové; to proto, že spala čtyřicet dní v kouzelném spánku (vážně dobré Malfoyi, samozřejmě, ale bylo to nepřímo kvůli tobě). Pokoušel se dostat přes tuhle myšlenku a připomenul si, že Havraspárským kapitánem je Roger Davies, a namlácení Rogerovi bylo něco, přes co se mohl přenést. Roger možná očekával, že jeho poslední zápas na postu kapitána bude zapsán do knihy rekordů. Harry věděl, že je velice rozhodný primus.

Zápas Zmijozel/Havraspár byl jeden z nejprudších, v kombinaci Liama Quirkeho a Evana Daviese jako odrážeče a zmijozelští střelci (kteří dokázali mnohokrát skórovat), kteří dělali boží dopuštění na celém hřišti. Havraspárská střelecká trojka skládajíci se z Mandy Brocklehurstové, Padmy Patilové a Niamh Quirkové nahrála 350 bodů proti zmijozelským 240, předtím než Malfoy chytil Zlatonku a tím zvednul zmijozelské skóre na konečných 390. I když vyhráli jenom dva ze tří zápasů, Zmijozel byl v čele tabulky o Famfrpálový pohár se 700 body a Havraspár byl druhý se 560 body. Takže všichni z Havraspáru doufali, že chytnou Zlatonku a budou mít o deset bodů víc než Zmijozel a tím pádem vyhrají Famfrpálový pohár. Nebelvír potřeboval 190 bodů na výhru poháru.

Nebelvírský tým vstal brzy ráno a všichni společně šli běhat, jak to Harry dělával předtím. Hermiona přišla taky, ale Ginny ne. Potom, když vešli do Velké síně v hábitech v barvách svého týmu, ostatní Nebelvírští a Mrzimorští na ně pokřikovali a aplaudovali jim, zatímco Zmijozelští si rezervovali svou podporu pro Havraspár. ,Zajímavé,’ přemýšlel Harry, ,udělali by cokoliv jiného, jenom nepodpořit Nebelvír, že jo?’ Samozřejmě, Mrzimor byl již mimo hru, ale i tak…. Po snídani veškeré obyvatelstvo školy zaplavilo famfrpálové hřiště. Byli tam i někteří rodinní příslušníci, kteří si udělali speciálni výlet, aby viděli zápas. Weasleyovi byli viditelní hodně z daleka, mávali dvojčatům a Ronovi, stejně jako Harrymu. Zamával jim zpátky, usmívajíc se, byl rád, že jsou si znova přátelsky nakloněni, doufal, že se neztrapní před Charliem, který tam seděl taky.

Viděl Draca, který seděl vedle Snapea na druhé straně tribuny a nikdo jiný tam zatím nebyl a někde uvnitř něho se pohnul kámen. Pak se něco změnilo, skotská dívka, která Harryho zvala na ceilidh přišla k Dracovi blíž a kývla na volné místo vedle Malfoye. Ten povytáhl své obočí, ale přikývnul a nechal ji sednout si k němu. Skutečně nevypadala špatně. Měla husté černé vlasy a tmavé oči, byla poměrně bledá, ale taky lehce pihovatá a poněkud hubená. Malfoy se zdál být překvapený. Harry se téměř začal divit, zdali Moudrý klobouk neudělal při ní a Malfoyovi chybu.

Harry a Roger Davies přišli do středu hřiště i se svými týmy a madam Hoochovou. Potřásli si rukama, Harry se díval Rogerovi do očí a snažil se zjistit co si myslí. Roger se na něho nenávistně podíval a Harry se mimovolně zachvěl. ,V pořádku,’ pomyslel jsi, ,tak takhle to je. Bez milosti!’

Madam Hoochová zapískala na píšťalku a patnáct košťat vylétlo do vzduchu. Kouzelně zesílený hlas Leeho Jordana oznamoval: „A právě začal poslední famfrpálový zápas roku! Tento zápas rozhodne, kdo získa Famfrpálový pohár…“ záměrně se odmlčel, „…Nebelvír…“ skandoval dav, „…Havraspár…“ řekl posměšně, jakoby to bylo něco směšného, „anebo taky Zmijozel...“ vědomě se posmíval.

„Jordane!“ napomínala ho profesorka McGonagallová. Lee se napřímil a pokračoval ve svém komentování, sledujíc profesorku koutkem oka.

„A nebelvírský kapitán Harry Potter je dnes ve skvělé formě na svém Kulovém blesku, zatímco většina ostatních z týmu lítá na excelentním Nimbusu 2001. Vidím Havraspárského stíhače, který se ještě pořád prohrabává dopředu na svém… hm… a nebelvírská střelkyně Katie Bellová přeletěla kolem Johnsonové, Johnsonová se uhnula a odpálila potlouk na Havraspárského rváče Evana Daviese…“

„Jordane!“

„Měl jsem na mysli Havraspárského odrážeče Evana Daviese… zatímco střelkyně Alice Spinnetová získala camrál a… ANO! Nebelvír deset, Havraspár nula!Primuska to natřela primusovi!“

Roger Davies zlostně hleděl na Alicii potom, co mrštila camrál přes vzdálenou pravou branku; začal se hýbat tím směrem, když si všimnul, že zamířila na vzdálenější levou branku, ale byl příliš pomalý. Alice mu poslala půvabný úsměv a odletěla pryč s Katie, zatímco Angelina znovu získala camrál, kterou ztratila Niamh Quirkeová.

„Oh! A střelkyně Quirková z Havraspáru zastavila přihrávku střelkyně Johnsonové pro Katie Bellovou! Pěkná ukázka podfuku…“

„Jordane…“

„A... tamhle! Ofsajd! Havraspárské střelkyně jsou v ofsajdu! Penalta pro Nebelvír!“

Lee měl pravdu, Niamh a Mandy byli obě v trestném území přímo před Nebelvírskými brankami ve stejném čase, což neznamenalo, že Ron by nedokázal zabránit gólu do centrálni branky. Madam Hoochová zapískala na píšťalce a převzala od Rona camrál. Harry rozhodl, že penaltu bude střílet Angelina, ona z nich uměla nejlépe blufovat, když šlo o penalty, vůbec nejlépe dokázala napálit Rogera Daviese. Dostatečne zřetelně dokázala naznačit směr… aby ho poslala k nesprávné brance.

„Nebelvír dvacet, Havraspár nula!“ volal Jordan rozdováděně. „To byla penalta!“ Profesorka McGonagallová se mírné samolibě podívala stranou na profesora Flitwicka (Kratiknota), bez toho, aby Leeho držela na uzdě.

Harry vzlétl mírně nahoru nad ostatní hráče a prohledával hrací pole, hledal Zlatonku, a současně jedním okem sledoval odrážeče Liama a Evana, kteří se tloukli. Uviděl, že Cho Changová ho pozorovala, byla to její běžná strategie, slabě se na ni usmál, než zaostřil zamračený pohled znovu na hřiště pod ním. Fred a George dělali všechno, co jen mohli, a trochu to začínalo vypadat, že někdo asi skončí v nemocničním křídle.

Netušil, jak blízko je pravdě, bohužel, dokud Liam Quirke neodpálil potlouk, právě když Alicia, Katie a Angelina byli zrovna přímo nad hledištěm poblíž Havraspárských branek společně s camrálem, posílajíc železný míč za nimi, přímo proti části tribuny, kde seděli Nebelvírští fanoušci. Ozýval se odtud křik a pláč, když se diváci přes sebe drápali pryč. Will Flitwick (Kratiknot) jen tak-tak, že unikl před úderem, kousky dřeva lítali kolem, když těžký míč dopadl přímo na sedadlo, kde Will ještě před momentem seděl a madam Hoochová hystericky pískala na svou píšťalku, zatímco Jordan vřískal na Liama nádávky, za které by za normálních okolností dostal od McGonagallové nejen napomenutí, ale i trest, jenomže ona teď právě úplně překvapivě taky vřeštěla na Liama a zjisťovala u mladého Willa, zda neutrpěl nějakou újmu na těle. Dokonce i profesor Flitwick (Kratiknot) byl na nohou a řval na Liama.

„To je můj pra-synovec, ty zasranej usmrkanče!“ křičel na něho, co bylo od toho malého čarodějě vskutku silné kafe.

„Správně!“ pokračoval Jordan v komentování, jako by se vůbec nic nestalo. „A protože odrážeč Quirke zasadil špinavou ránu, která… no já bych to nazval podváděním… další penalta pro Nebelvír! Bylo to dost na to, aby stopnul celou hru!“

Když madam Hoochová odpískala penaltu, Nebelvírské střelkyně rychle zastavily svůj postup proti Havraspárským brankám. Potom Angelina zas sebrala camrál, jenomže teď byl Roger Davies připravený a zastavil ji ještě předtím, než přeletěla přes centrální branku. Vztáhl zpět svou ruku a přeletěl kolem Niamh Quirkové, která spěchala k Ronovi, který na ni zlostně zíral, a vznášel se před brankami. Hodila míč letíc přímo na pravou branku a Ron se zručně zvedl ve vzduchu, jeho dlouha ruka po míči nenuceně sáhla. Nemohl minout, pohnul se spátky a předal míč Katie, která se s Angelinou a Alicii sformovala do nádherné šipky a letěli přes celé hřiše jako trestní komando přímo proti Havraspárským brankám.

„A Nebelvírské střelkyně se pohybují v klasické šípové útočné formaci, rozptylujíc Havraspárske hráče. Starostlivě, aby zabránili ofsajdu… teď, teď, TEĎ!!! ANO!!! Katie Bellová skóruje! Nebelvír třicet, Havraspár pořád nula! To je má holka!“ Tehdy Lee sklonil svou hlavu, když se k němu McGonagallová překvapeně otočila, neschopná slova, po jeho posledním prohlášení. Harry se usmál, zatímco ze své pozice prohledával hrací pole. Podezříval Leeho už od té první hry, kdy Ginny zaskakovala za Katie…

Támhle. Najednou ji uviděl. Zlatonka byla na půl cesty k Nebelvírské levé brance. Nepřítomně se díval, doufajíc, že Cho Changová ji neviděla. Asi ne, pohybovala se směrem do centra hřiště, doufajíc, že ji najde. Kdyby ji chytila, Havraspár by vyhrál pohár, kdyby ji chytil on, vyhráli by zápas, ale ne pohár. Přinejmenším ne technicky. Dělili by se o Fafrpálový pohár se Zmijozelom, obě koleje by měli 700 bodů.

Budou se dělit o pohár se Zmijozelem.

Vytlačil ze své hlavy hroznou vzpomínku na důsledek, když řekl Cedrikovi: ,Vemem si ten pohár společně!’ Najednou Harry věděl, co musí udělat. Pohlédl na Cho Changovou, aby se ujistil, že bude věřit jeho lsti a vzdaloval se pryč od Nebelvírských branek, pak udělal nenadálý obrat a spěchal ke Zlatonce, která tam pořád ještě visela ve vzduchu. Na zlomek vteřiny otočil hlavu a podíval se na Malfoye. Ten se díval přímo na něho a ústa měl otevřené v nevíře. Harry se znovu otočil přímo ke Zlatonce, doufajíc, že jeho něžné střelkyně znova nebudou skórovat a pořád se blížil a blížil…

„Nebelvírské střelkyně se znova přibližují ke své kořisti… ale co se to děje? Stíhač a kapitán Harry Potter se přibližuje ke Zlatonce! Pohněte si holky, skórujte ještě dřív, než se ji dotkne! Ó né! Né, né, né! On ji chytil! Potter chytil Zlatonku! Nebelvír vyhráva zápas… a Nebelvír a Zmijozel se dělí o Famfrpálový pohár!“

Harry obletěl hřiště, Zlatonka se třepotala v jeho ruce. Mnozí z Nebelvírských se zdáli být zkoprnělí a zklamaní. Jedině Hermiona a Ginny stály a tleskaly na své tribuně. Na opačné straně ve Zmijozelu bylo rovným dílem překvapení, ale Malfoy a Snape a skotská holka taky stáli a tleskali. Snape se otočil a pohlédl na ostatní Zmijozelské a ti se pomalu všichni zvedali a tleskali, ze začátku lhostejně, ale postupně s rostoucim entuziasmem, když zjistili, že tohle byla jediná možnost, deset bodů navíc pro Nebelvír a to by bylo čisté vítězství a když by vyhrál Havraspár, tak Zmijozel by z toho nic neměl.

McGonagallová se podívala na Snapea a Malfoye, ve tváři měla výraz pochopení, usmála se na Harryho a taky vstala a tleskala. Její pohled na ostatní Nebelvírské je zvednul na nohy. Harry zaletěl dolů do středu hřiště, smějíc se na Ginny a Hermionu, které jasně věděly, proč to udělal, a když přistál, setkal se na okamžik s Brumbálovým pohledem. ,Teď už se nemůže stát nic zlého,’ pomyslel si. ,Jenom pokuď ten zatracenej pohár není zas přenášedlo….!’

Ale nakonec to skutečně nebylo přenášedlo. Harry stál tváří v tvář Rogerovi a jejích týmy stály za nima a třásli si rukama. Roger vypadal naštvaně, ale sevřel Harryho ruku, zvedl bradu, primus každým coulem. Pak Brumbál svolal Draca a Zmijozelský tým na hřiště a Harry a Draco společně uchopili každý z jedné strany Famfrpálový pohár a zvedli ho do výše a studenti na obou stranách hřiště teď řvali na slávu. Malfoy se zašklebil, vlastně ne, usmál se na Harryho, byl to první upřímný úsměv od Malfoye na Harryho adresu. Úsměv mu vrátil a ještě více se rozšířil, když dali ruce dolů a vrátili pohár zpátky do Brumbálovy péče (aby mohl pomoci kouzel do něho vyleptat jména obou fakult). Teď se k nim přes dav tlačila Hermiona, její oči se vpíjeli do Harryho očí a on věděl ještě předtím, než se k nim dostala, co bude následovat, a vůbec se o to nestaral.

Hodila se mu kolem krku a on ji k sobě přitáhl, aby ji mohl dát hluboký polibek. Nový souhlasný řev následoval, když to viděl dav kolem nich a Hermionina tvář a hrdlo dostalo barvu ohně, ale každopádně se šťastně usmívala. Ale pak celý dav zůstal úplně v šoku, když Ginny obtočila své ruce kolem Draca a udělala to samé. Najednou Harry pod sebou přestal cítit zem, to proto, že ho dav zvedl nad hlavy. Podíval se na bok a viděl, že i Malfoy je ve vzduchu. Zmijozelští se zdáli být mimo, starali se jen o to, co se tu teď dělo... byli spoluvítězi poháru!

Když se vrátili do hradu na společnou oslavu ve Velké síni – obě vítězné fakulty oslavovali společně – Harry viděl Viktora stojícího mezi sedadly, ruku měl položenou Cho na ramenou. Oba se na něho usmívali a zvedli ruce na pozdrav, připomínajíc Harrymu, že se bude muset s Hermionou přes prázdniny rozloučit. Taky zvedl ruku, usmál se, když ho dav odnášel pryč z hřiště po trávníku. ,Byl to vlastně dobrý rok’ přemýšlel. Dostal sice několik úderů po cestě (když se dá úderem nazvat to, že se ho snažili naverbovat ke Smrtijedům) a ještě musí udělat N.K.Ú. Ale některé věci, které se stali, byli skutečně dobré. Viktor a Cho. Lucius Malfoy v Azkabanu. On byl s Hermionou, byl rád, že Ron je pořád jeho přítel. Ginny a Draco byli spolu šťastní. A teď udělal něco, o čem by si nikdy nemyslel, že to udělá, podělil se ze Zmijozelem o Famfrpálový pohár….

Otočil se a znovu se zašklebil na Malfoye, pořád se klouzajíc nad davem. ,Možná Malfoyi’ přemýšlel, ,možná přeci jenom máš přítele!’

* * * * *

Oslava trvala skoro celý den a když se Harry vlekl mramorovým schodištěm, bylo už pozdní odpoledne, ruku měl pohodlně položenou na Hermioniných ramenou, cítil, že by mohl spát, až do pondělního rána. Ale měl ještě něco na práci a proto kontroloval, kde se nacházejí ostatní členové Nebelvírského družstva. ,Dobře, Fred a Alice jsou hned za námi, George a Angelina už jsou nahoře a Katie a Lee šli před nimi.’ Uvažoval v duchu. Ginny šla za Fredem, ona a Malfoy šli s rukama navzájem kolem pasu. Fred se na ně každou chvíli díval přes rameno, ale ne nepřátelsky, spíše jako starší bratr.

Když přišli k portrétu Tlusté paní, byl už otevřený jak vešel George s Angelinou, kteří je pro ně drželi, všichni vlezli dovnitř, jenom Ginny a Malfoy ne. Dal ji velice jemný polibek na tvář, jasně si vědom těsné blízkosti jejích bratrů. Harry na něho zavolal: „Pojď dovnitř, Malfoyi. O něčem bys měl vědět.“ Ten zvedl udiveně hlavu, ale neřekl nic a následoval Ginny do společenské místnosti. Harry si vzpoměl, jak onehdy (to věděl jen on) byl Malfoy v jejich společence, když ho chytil, jak se pokoušel setkat s Ginny o půlnoci. Zdálo se to být už tak dávno.

Ron seděl v křesle u ohně, naprosto vyčerpaně, jeho malá kočička Argent byla spokojeně stočená na jeho klíně, spal, oči měl zavřené. Byl první, kdo vyšel nahoru po schodech. Celý tým ho tiše obklopil, Angelina a Katie vypadaly, jako by jen stěží přemáhaly hihňáni. Harry sprintoval nahoru do pokoje, vyndal z kufru balíček a běžel zpátky dolů do společenské místnosti. Postavil ho přímo před Rona, který pořád ještě nevěděl o malém davu kolem.

„Rone,“ řekl Harry, budíc ho. Spal dále. „Rone!“ zkusil to znovu.

Šklebíci se Ginny se natáhla dopředu a zatřásla ním. „Rone!“ řekla, „čas na vstávaní! Fleur Delacourová je tady, aby si s tebou domluvila rande!“ smála se stejně jako ostatní. Ronovy oči se překvapeně otevřely, a ještě víc, když viděl, že se všichni dívají na něho.

„Co….?“

„Šťastné narozeniny, Rone!“ řekl Harry, podávajíc Ronovi balíček ze svého kufru. Argent přelezla po jeho ruce na křeslo, otírajíc svojí hlavu něžně o Ronovo rameno. „Šlo to všechno moc rychle za sebou, ještě jsem neměl šanci ti to dát. Teď se zdá, že je na to konečně příhodný čas.“

Ron se na nĕ všechny podíval, a pak dolů na balíček. Roztrhnul papír a pokrčil ho. Byla to ta stejná kniha, kterou dal Harrymu na Vánoce: „Velcí kapitáni famfrpálových mužstev v Bradavicích“ od Rodericka Plumptona III. Zamračil se a podíval se vzhůru na Harryho. „Dáváš mi tu knihu zpátky?“

„Ne, to… je to jiná kopie. Objednal jsem ji soví poštou. Je to jenom část z ní. Překontroluj stranu 428.“

Sledoval Rona, který se otočil ke stolu a listoval ve Velikých famfrpálových kapitánech v Bradavicích za poslední století (podle autorova skromného mínĕní), uvidĕl ho pečlivĕ prohlížet sloupec, minul Charlieho jméno, pak uvidĕl výraz v Ronovĕ tváři a vĕdĕl, že se dostal až na místo, kde Harry rukou napsal „Ronald Weasley, Nebelvír“.

„No nazdar!“ zlehka vydechl. Ron polknul a vzhlédl na nĕho a pak na všechny kolem. „Kapitán?“ zašeptal, „ale Harry...“

„Ale nic. Všichni jsme to odsouhlasili. Tys byl jediný, kdo ve skutečnosti plánoval tréninky a celou strategii, kterou jsem já samozřejmĕ potopil, když jsem chytil Zlatonku!“ smál se dívajíc se na Malfoye. „Ale já jsem mizerný kapitán. Mĕl bys to být ty, Rone. Víš, že mám pravdu. Víš, že my všichni máme pravdu.“

Ronova pusa zůstala otevřená, když se znovu podíval do knihy a pak nahoru na Harryho. „Nevím, co mám na to říct…“

 „Jenom řekni, že to bereš, Weasley,“ zatáhl Malfoy, „jinak se odtud nikdy nedostanu…“

Všichni se smáli, včetnĕ Rona a pak kývnul na Harryho i když vypadal ještĕ trochu šokovanĕ. Zavřel knihu, položil si ji zpátky do klína, sebral svou kočičku a přitulil si ji, hladil ji, usmívajíc se, protože mnoho rukou se natahovalo, aby ho poplácalo po zádech a říkali vĕci jako: „je to dobrej chlapík… přijdeme se podívat na tebe jak vyhraješ pohár… teď, když jsme už pryč ze školy, můžeš dávat tréninky ještĕ před rozednĕním....“

Pozdĕji, Harry vĕdĕl, že by mĕl studovat na N.K.Ú., ale on zatáhl Hermionu do rohu společenské místnosti, sednul si dolů na pohovku, kterou mĕli ve zvyku používat George s Angelinou, když se muchlovali v rohu, vytvoříc si útulnej úkryt. Sednul si a ji si stáhnul na klín. Podvolila se, položíc své ruce kolem jeho ramen a své rty přiložila na jeho. Cítil příval štĕstí, ta vlna se přehnala přes nĕho a jejich polibek se prohluboval a prohluboval, a on se zdál být spokojený, po tom všem, to byl polibek zasloužený. Posouval svou ruku vzhůru po její noze, pod hábit, teď už byl červen, mĕla na sobĕ jenom kraťasy a tričko a nechal svou ruku spočinout pohodlnĕ na jejím stehnu, cític jak z její kůže sálá teplo, cítil se nejlépe na celém svĕtĕ.

Odtáhla své rty jemnĕ z jeho, ale jenom proto, aby je posunula na jeho šíji. Harry otevřel oči, usmál se a pak koutkem oka zpozoroval nĕco červeného.

„Rone?“

Odpovĕdĕlo mu ticho, pak Ron přišel v rozpacích do rohu, kde sedĕli. „Já, hm… nechtĕl jsem vás rušit… “ Jeho uši byli zcela růžové. Harry si byl vĕdom toho, že ačkoliv celá škola vidĕla polibek na famfrpálovém hřišti, Ron je ještĕ nikdy nevidĕl sedĕt společnĕ jako teď, důvĕrnĕ se líbajíc a dotýkajíc se navzájem. Harry mĕl na jazyku otázku, jak dlouho že se to na ně díval.

„Nevyrušil jsi nás. Co se dĕje?“

„Jen jsem si říkal… chtĕl sem ti jaksepatří podĕkovat. Však víš. Tá kapitánská vĕc.“

Harry se na nĕho usmál. „Rádo se stalo. Skutečnĕ. Naprosto. Dohánĕlo mĕ to k šílenství.“

Ron se mu pokusil úsmĕv oplatit, ale vypadalo to strašnĕ a Harry doufal, že Ron chápe, že jsi tu kapitánskou židli zasloužil, to nebylo ze soucitu. Ron byl nĕkdy velice nedůtklivý. Harry byl překvapený, že se mu ho podařilo přesvĕdčit, aby tu pozici vzal. Pamatoval si, co Ron řekl před zrcadlem z Erisedu, že byl primusem a kapitánem famfrpálového mužstva…

„Budu dĕlat tvojí práci, víš,“ usmál se na Harryho.

„Jsi jediný, kdo tady má práci. Máš nahradit dva střelce a dva odrážeče.“

„Oprava. Jednoho střelce a dva odrážeče. Já nechci dĕlat brankáře. Na brankáře by mĕla začít trénovat Ginny. Koneckonců, není to daleko od chytače. A Ginny říkala, že Zoey Roussell je taky velice dobrá střelkynĕ. Mĕli bychom se ji zeptat a nakonec já bych konečnĕ chtĕl být taky střelcem, jó to bych chtĕl být.“ Harry si vzpomĕl na jejích první zápas v rocu – Ron byl báječným střelcem. Vzpomínal jak vidĕl hrát svého tátu…

„Takže už zůstavají jenom odrážeči. Co takhle Dean a Seamus?“

 „Né, Dean je beznadĕjný. Jeho zajímá jenom fotbal. Seamus ho zatáhl na Svĕtový pohár. A Seamus chce Leeho práci.“

Harry se usmál. „Uvidíš ty lichotky, které bude vrhat kolem.“

„No právĕ! Je tu jeden čtvrťák, myslím, že by mohl být dobrý odrážeč… trochu jsem ho vidĕl létat. Ginny řekla, že se jmenuje Anthony Perugia.“

„Tony? Ano, je dobrý letec. A co ostatní?“

„Tedy… co si myslíš o Nevillovi? Myslíš, že bude souhlasit?“

Harry se pousmál. „Ano. Skutečnĕ myslím, že bude chtít.“

„Doufám. Zaregistroval jsi, jak moc vyrostl? Pořádnej pořízek, nemyslíš?“

Harry souhlasil. Ron najednou znovu vypadal, že je v rozpacích. „Tedy už vás dva nechám samotné…“

„Ale né, Rone!“ řekla Hermiona vstávajíc. „Poďte. Budeme nĕco dĕlat všichni tři společnĕ!“ Harry a Ron se na sebe nejistĕ podívali. „Ó, ty…“ vyprskla, „myslela jsem… pojďme dolů za Hagridem! Jdeme!“ Šla první k portrétu a oni ji následovali. Harry vĕdĕl, že nechtĕla vyloučit Rona, ale taky zjistil, že to bylo na vyrovnáni rovnováhy, aby strávili s Ronem víc času než doteď. ,Pomůže to i mĕ’ pomyslel si optimisticky. Zdálo se to být novou možností, jak na to. Všechno bude v pořádku.

* * * * *

Harry se přesunul do pokoje a zuřivĕ se hodil na postel, ale i přesto pociťoval úlevu.

„Au!“ řekla najednou Sandy.

„Promiň Sandy. Jenom jsem rád, že už je to za mnou.“

„Co?“

„Zkoušky.“

„Bylo to špatné?“

„Potřebuješ ošetřit?“

„Vĕtšinu času jsem prospala.“

„Přál bych si, abych mohl říct to samé. Počkej… vlastnĕ jsem zaspal na historii a astronomii…“

 „Harry Pottere?“

„Co?“

„Jaké byli zkoušky?“

„Velice, velice nepříjemné testy z naších kouzelných vĕdomostí a schopností. Pĕtiletá zásluha, výjma Péčeo kouzelné tvory a Vĕštĕní, které jsme mĕli jenom tři roky.“

„Je to důležité?“

„Poměrně důležité. Ale myslím, že jsem při tom dělal mnoho jiných věcí.“

Harry, Ron a Hermiona málem nespali v průběhu týdne po Famfrpálovém poháru. Nemuseli chodit do tříd. Čas trávili přípravou na testy a Hermiona byla vůdcem jejich´stáda´ a věděla zaručeně, že je udělají, když budou vstávat časně ráno (což bylo v daleko méně hodin, než v kolik by měli být vzhůru, podle Harryho mínění). Většinu noci se přesouvali nahoru po schodech a o druhé nebo třetí nad ránem je jejích svaly odnavigovaly do pokoje jako autopilot. Jednou v noci zůstali jednoduše tam, kde byli, Hermiona seděla za jedním stolem, líce měla položené na jedné stránce Věštění z čísel, jemně chrápajíc, zatímco Harry seděl vedle ní skloněný na jejích ramenou (byl vcelku vyděšený, když po probuzení zjistil, že ji poslintal hábit) a Ron byl natažený na předložce před krbem, tvář měl na knize z Bylinkářství, aby byl text co nejblíže k jeho mozku, snad by mu část z něj naskákala přímo dovnitř.

No a pak, nasledujíci pondělí ráno to všechno začalo: Kráčeli do podzemí na Lektvary a Snape to odstartoval. Celý den strávili vařením lektvarů, psaním esejí a děláním testů o přísadách do lektvarů a o protilátkach a protijedech. Lektvary trvali déle než všechny ostatní testy, protože bylo třeba čekat, než všechno dobublá a dovaří se. Na konci prvního dne cítil Harry obrovskou úlevu, že už to měl za sebou, ale připomínal jsi, že ho ještě čeká mnoho jiných testů, aby prošel.

V úterý měli Přeměňováni a Čarováni. Harry proměnil McGonagallové psací stůl na prase, tak jak to jednou viděl u ní, změnil neživý předmět na živý a pak živý v neživý. Měnil věci, které už předtím změnil, vzal botu a tu měnil na pět jiních věcí, od ježka, přes klobouk, pak na Yorkshirského teriéra dále na panenku až na králika a zakončil to držákem na nože (s výrazními králičimi ušima a bavlněnou zadní části, které se loupala kůra).

Pak profesorka vyprázdnila třídu a předtím než šli dolů na oběd za ostatníma, tak ji předvedl, formálně a do záznamu svou schopnost proměny ve zvíře. Pořád dokola chtěla aby se měnil, znovu a znovu, změnil se na Zlatého Griffina a zpátky, Griffin a zpátky, Griffin a zpátky až pokuď se nezřítil na podlahu od bolesti a psychické námahy. Usmála se na něho a přikývla. Vyplazil se ze třídy a na chodbě potkal Rona a Hermionu a ti dva ho prakticky dotáhli dolů do velké síně.

Kouzelné formule proběhli v pohodě, Harry to věděl, přesto, že profesor Kratiknot měl tvář hráče pokru. Nebyl předpoklad, že by někteří ze studentů u něho neudělali zkoušky, i když museli počkat až do obdržení výsledků, aby věděli, jak dopadli. Harry se dostal přes elementárni úroveň, pak přes středně pokročilou úroveň, nakonec se profesor zeptal všech studentů, kdo chce zůstat ve skupině na získaní kreditů z pokročilých formulí. Ron, Harry a Hermiona byli jediní z Nebelvíru kdo zůstali. Test byl souboj s profesorem, který byl v mladosti šampiónem. Ron odpadl velice rychle, Hermiona se ještě nějaký čas držela, než ji úplně odzbrojil. I když souboj profesora s Harrym probíhal už více než půl hodiny, oba pořád stáli. Harryho hábit byl zmuchlaný a úplně propocený, zatímco malý čaroděj byl pořád svěží jako magnólie a pobrukoval si sám pro sebe předtím, než nonšalantně namířil svou hůlku na Harryho a zamumlal kouzlo.

Po více než hodině profesor ještě pořád stál proti vyčerpanému Harrymu a sklonil svou hůlku. „Smekám před tebou, Harry,“ řekl mu laskavě. „Souboj je skončený. Je to remíza.“

Harry skroušeně sklonil svou hůlku a najednou uslyšel „Expeliarmus!“ a cítil, jak mu jeho hůlka uniká ze sevření, cítil jak ho to mrštilo dozadu, napnul své tělo předtím než tvrdě dopadl na zeď za ním a svíjejíc se sklouznul dolů do sedíci pozice. Profesor se usmál, přešel k němu, podávajíc mu jeho hůlku.

„Věru, Harry. Měl bys to vědět líp.“ smál se na něho. Harry se díval nahoru na profesora, nemohl zaostřit pohled.

„Teď už vím.“ Profesor mu pomohl vstát a poklepal ho po zádech. Ale Harry měl pocit, že ve skutečnosti nepropadl z pokročilých formulí.

Když si myslel, že učení na zkoušky je vyčerpávajíci, tak to ještě nebylo nic s porovnánim toho, co je ještě čekalo. Ve středu začínali s Bylinkářstvím a celé ráno měli wrestling s rostlinami ve skleníku, pak dělali vyčerpávajíci testy o kouzelných rostlinách a houbách, ze všeho, co se naučili za celých pět let. Po obědě měli Dějiny magie. Tři hodiny seděli v zatuchlé Binnsově třídě a psali o rebéliích skřítků. Harry dokonce usnul, a když se vzbudil, Hermiona ním třásla a ukazovala rukou na jeho pergamen. Podíval se dolů. Napsal jednu větu o někom, kdo se jmenoval Oscar Offbeat, i když Harry si nebyl jist, jestli vůbec existoval. Povzdechnul si, tuhle zkoušku neudělá. Podíval se na Rona, který vězel mezi sedmi pergameny, které měl hustě popsané. Dokonce i Ron měl co napsat z Dějin magie. Když se Hermiona chvíli nedívala, zmuchlal pergamen a nacpal ho do batohu. Prostě, nemůže mít všechno. ,Lepší než ponížení’ pomyslel si. Byl z dějin dutý.

Poslední zkouška toho dne byla o půlnoci, měli Astronomii. Harry měl pocit, jako by za chůze spal a profesorka Sinistrová s ním udělala krátky proces. ,Další propadák,’ pomyslel si Harry. Ron byl taky jako chodíci mrtvola. Ani jeden nepředpokládal, že by z Astronomie prošli. Nasledujíci ráno měli dovoleno déle spát, protože test z Astronomie trval dlouho do noci a po obědě měli Péči o kouzelné tvory s Hagridem. Hagrid jim připravil skutečnou ZOO, přes kterou šli a test měl pokaždé několik možných odpovědí. Harryho napadlo, že test byl pro ně nepochybně velice lehký, a divil se, že to Brumbál povolil. Předpokládal, že to byl jejich nejlehčí test. Potom si ulehčeně oddechl. Zůstali jim už jenom dvě zkoušky: Věštění a Obrana proti černé magii.

V pátek ráno, on, Ron a ostatní z Nebelvíru, kromě Hermiony se hlásili u věže profesorky Trelawneyové, zatímco Hermiona šla za profesorkou Vectorovou na test z Věštění z čísel. Četli z čajových lístků, hádali z ruky, odhalovali znamení, četli z hvězdných map (jako by nestačila těžká Astronomie), Z křišťalových koulí, z Tarotových karet... prostě všechny formy věštění, které se učili od prvního dne ve škole až doteď. Profesorka na něho čas od času zírala, byl příšerný ve všem. Dokonce i Ron občas řekl něco, co bylo trochu blíž pravdě. ,Mám hada který má vidění a nevzal jsem si ho na zkoušku z věštění.’ Cítil, že něco není v pořádku, ale taky věděl, že by neměl podvádět, proto nechal Sandy u ohně v společenské místnosti.

Po obědě šli za Moodym. Psali test o vlkodlacích, upírech a jiných temných tvorech, které ve skutečnosti nemohli přivést do třídy, takže je znali jenom z učebnic i když s některými byli konfrontováni, když měli Lupina. Po pidimužícich, skřítcích, světlonoších otevřel zásuvku a vypustil Bubáka. Bubák na sebe vzal podobu toho, čeho se bál ten, před kým stál, to bylo ve třetím ročníku.

Nebylo překvapením, že Hermionin vypadal jako profesorka McGonagallová, která ji říkala, že propadla ve všech testech. Nevillův byl jako flaška pařícího lektvaru. Parvatin se změnil na… Hermionu. Harry to viděl poprvé, bubák se k ní otočil a něco jí říkal, ale Parvati se o to nestarala a vedle ni postával Seamus. Konečně Harry stál tváři v tvář bubáku, spomínajíc na dementori, kteří přivedli Luciuse Malfoye do soudní síně, zajisté okamžitě se změnil na dementora.

Harry se zlověstně podíval, své soustředění zaměřil na šťastnou myšlenku (týkala se Hermiony, bylo to jednoduché) a vykřikl „Expecto Patronum!“

Z jeho hůlky se vynořil stříbrno-šedý jelen a cvalem se řítil k bubákovi-mozkomorovi. Harry se na to díval, pak vykřikl „Riddikulus!“ a bubák s tichým ,puf’ zmizel. Moody na něho zíral s pochybnostmi.

„Pottere,“ řekl zřetelně s respektem, který Harrym poněkud otřásl. „Neřekl jste mi, že dokážete vykouzlit Patrona. A jakého Patrona…“

Harry polknul. „Omlouvám se. Ve třetím ročníku jsme byli konfrontováni s bubákem, ten můj se měnil na mozkomora, tak mě Lupin naučil vykouzlit Patrona…“

„Omlouváš se?“ řekl Moody nevěřícně. „Udělal jsi něco, co mnoho vyspělých dospělých čarodějů nedokáže, a ty se omlouváš?“ potřásl hlavou. „To je ta nejpodivnější věc, jakou jsem kdy viděl, Pottere…“

Pak zkoušeli různé kletby a protikletby, potom Moody všechny propustil, kromě těch, kteří chtěli pokračovat v pokročilé Obraně. „Právě jsem viděl, jak dokážeš vykouzlit svého Patrona, máš za to hodně bodů, Pottere. Teď uvidíme, jak si se dostal daleko v blokováni bolesti…“

A bez jakéhokoliv varováni Moody namířil svou hůlku na Harryho a vykřikl „Hara Kiri!“

Harryho oči se přetočili v sloup, cítil sám sebe, jak se vznášel a díval se dolů, fascinovaně sledoval svoje tělo, viděl Moodyho, jak se pomalu pohnul, sledoval Hermionu, jak v pomalém pohybu dáva úzkostlivě svou ruku před ústa a druhou ruku kladla na Ronovo rameno a Ron na něho zíral s otevřenými ústy…

Když Harry uviděl, že Moody pozvednul svou hůlku, začal se pomalu klouzat zpátky do svého těla. Zhroutil se na podlahu, dýchal zrychleně, zkoušel se postavit. Moody přikývnul.

„Dobrá práce, Pottere.“ To bylo všechno, co řekl. Harry polknul a kývnul mu zpátky. A to bylo všechno. Stalo se to. Všechno co teď měli dělat, bylo jenom čekat na výsledky.

Harry si lehnul do postele a zavřel oči, cítil se, jako by mohl spát celý týden. Po celoročním strachu ze zkoušek (a teď už věděl, že byl opodstatněný) to teď všechno skončilo. Ve skutečnosti spal až do dalšího rána. Vzbudil se se sluncem, rychle se oblékl pro běháni, cític, jak z něho odpadla obrovská zátěž. Ron ještě spal, rozpláclý napříč svou postelí (jedině tak se cítil dobře). Když Harry přišel do společenské místnosti, Hermiona tam nebyla, ale on se nezatěžoval čekáním. ,Jestli má zdravej rozum, tak spí,’ pomyslel si. ,Kdybych já měl zdravý rozum, taky bych spal.’ Ale cítil se rozrušeně po více než 14 hodinovém spánku, potřeboval aktivitu, něco dělat.

Famfrpálové hřiště bylo opuštěné, pokryté rosou, vypadalo starodávně. Harry běžel po písečné dráze, až pokuď necítil, že zahnal něco pryč ze své duše, neklidného démona, kterým byl posedlý, který ho zraňoval, když popadal dech. Teď, i když jeho plíce pracovali na maximum, cítil pokoj. Všechno bylo, jak má být. Pak dělal nějaké sklapovačky a trochu stretching a nakonec se běžíc vrátil do hradu.

V koupelně prefektů potkal Malfoye, ale ani ten nedokázal zničit jeho perfektní den. Jenom se loudal, usmíval se na něho, když se máčel v bazénku, říkajíc radostně „Dobré ráno, Malfoyi! Překrásný den, že?“

Draco měl zavřené oči, teď je otevřel. Byl opřený o kratší část bazénku a ruce měl roztažené po okraji, každou na jinou stranu. Už se více neobtěžoval skrývat své temné znamení. Nebylo potřeba ho skrývat.

„Jsi zatraceně veselý na tenhle ranní čas, Pottere. Skoč si do jezera, dobře?“

„Popravdě, přemýšlel jsem, že si dám sprchu.“ Uviděl Malfoye potřást hlavou.

„Ty, Pottere, máš nárok být spokojen…“

„Jó, máme po zkouškách!“ Harry zvýsknul, stojíc pod duníci vodou, která dělala hlučnou ozvěnu na dlaždicích a mramorovém obkladu místnosti. Otočil se a uviděl Malfoye, jak položil svou hlavu do rohu bazénku.

„Mám pro tebe jen dvě slova, Pottere. PŘESTAŇ DĚLAT TEN SAKRAMENTSKEJ KRAVÁL!!!“

„To je pět slov.“

„Ale mohli být jen dvě, kdybys měl nenutil nadávat!“

„To by nebyla zábava,“ smál se Harry a nechal vodu tryskat na svou hlavu. Pak ní trhnul dozadu a vodu zastavil, šklebíc se na Malfoye. „Už jsi spokojený?“

Když si Harry ovinul ručník kolem pasu, Malfoy přikývnul, konečně připouštějíc… “Nemůžu důvěřovat Moodymu… nebo McGonagallové, nebo Kratiknotovi, nebo Prýtové…“ Vnořil své ruce do kapes tmavě zeleného županu, který měl na sobě. Harry se zamračil. ,Co se mu stalo? Ano byl odmítnut… ale tohle se zdálo, že má za příčinu něco jiného.’

„Cítíš se dobře Malfoyi?“

Ten škubnul hlavou směrem vzhůru. „Zatraceně dobře, děkuji velice pěkně. Skutečně očekávam, že budu mít více než deset bodů ze zkoušek. Jasně, vsadil bych se, že budu mít více bodů než ty.“

Harry přemýšlel nad těmi kredity navíc, které dostal na Proměňováni, Obraně a na Formulích. „Nemůžem se vsadit,“ smál se, „ale když budeš mít víc než deset – to by bylo skutečně působivé. Myslím… Myslel jsem, že budeš šťastný. Co máš za problém? Proč neoslavuješ, že je po zkouškách?“

Malfoy šel zpátky k bazénku a začal ho vypouštět a sbíral své oblečení. „A s kým jako bych měl oslavovat? Jediný Zmijozelský, který chce mít něco se mnou dočinění je Snape a ta ze čtvrťáku, jak že se jmenuje… A začínam si myslet, že je do mě zamilovaná, takže se nechci kolem ní příliš moc potloukat, abych nevzbudil mylný dojem…“

„Nebo taky můžeš všechen svůj volný čas trávit s ní. Pak tě možná přestane milovat velice rychle.“ Harry se smál, když po něm Malfoy hodil vlhký ručník a zachytil ho ještě ve vzduchu.

„Jenom se směj, Pottere. I kdybys dostal jenom dva body ze zkoušek, máš lidi, kteří by tě litovali…“ Harry si povzdechl, měl by to udělat, měl. Už se ho chudáka natrápil dost.

„Malfoyi,“ řekl nakonec, když si vzal rudý župan ze své skříně. „Brumbál říkal, že všichni od třetího ročníku výše, můžou jít příští sobotu do Prasinek. Výsledky zkoušek dostaneme v pátek. Bez ohledu na výsledek – proč nepůjdeš oslavovat s námi? Ginny půjde v každém případě, takže s ní můžeš chvíli být. Všichni chceme jít dolů do vesnice po snídani.“

 Malfoy se na něho díval, pak polknul. Nepotvrdil to, o čem Harry přemýšlel při dělení se o Famfrpálový pohár, ale Harry věděl, že se nad tím zamýšlel. Začínal chápat, proč se Ginny tak usilovala na začátku jejich vztahu, aby Malfoy neničil sám sebe.

„Když myslíš,“ řekl Draco bezvýrazně. Harry přikývnul.

„Tak to bychom měli,“ řekl pevně. Když Malfoy odešel, Harry sebral Sandy a zeptal se ji: „Proč je pro některé lidi tak těžké nechat jiné lidi, aby na ně byli laskaví?“ Teď nemyslel jenom na Malfoye. Ron byl taky takový. Oni měli daleko více společného, než by kterýkoliv z nich byl kdy připustil.

„Moc dobře lidem nerozumím, Harry Pottere,“ odpověděla, „ale možná se cíti, že si to nezaslouží?“

„Byla to jenom řečnícka otázka, Sandy. Tím myslím, že se na ni neočekáva odpověď. Ale myslím, že rozumíš lidem lépe, než jsi myslíš.“ Obtočil si ji kolem ruky a odešel.

* * * * *

Nasledujíci týden nemuseli chodit do tříd, jenom kdyby chtěli. Harry, Ron, Hermiona a Malfoy šli za Snapem, ale ne proto, že v každém případě chtěli mít lektvary, ale místo vaření lektvarů se připravovali na exhibici Soubojníckého klubu. Harry měl předvést, co by dělal proti třem útočníkum a Snape zuřivě přikyvoval, když odkláněl na něho mířené kletby Rona, Hermiony a Malfoye. Nebyl to skutečný souboj s neznámym výsledkem, měl přísnou choreografii, byl navržený tak, aby poskytl dobrou podívanou. Části exhibice pozůstávali za skutečných soubojů s neznámym výsledkem, ale většina byla starostlivě nacvičená a naplánovaná. Po souboji, který Harry prohraje s Nevillem (to bude dobrá zábava, pomyslel si Harry), pak vyhraje souboj proti třem před celou školou. Ron měl proti němu nastoupit v souboji, který nebyl předurčený dopředu a pak Roger Davies. Tahali si lístečky, kdo bude s kým v páru. Malfoy se utká s Niamh Quirkovou a Fredem Weasleym a Hermiona s Alicii a taky s Georgem.

Večer šli dolů k Hagridovi, aby se dívali na sedmý ročník Nebelvíru, jak sedlají slunečné býky. Potom co Angelina pro George připravila postroj a pluh, seli do země dračí zuby, pak oba bojovali proti těm z podsvětí, kteří vyskákali ze země, ale George a Angelina nebyli příliš dobří v Soubojníckem klubu a tak to Moody zastavil a oni mohli jít do nemocničního křídla. Byla to kombinovaná zkouška ze Starostlivosti o kouzelné tvory, Lektvary, Formule a Obrany proti černé magii. Moody se postaral, aby ti z podsvětí zmizeli a mávnul hůlkou, Kratiknot opravil zorané pole do původního stavu. Na zkoušku přišli Fred s partnerkou Yarrow Swartz, dívka s dobrou reputací ve vaření lektvarů.

Po vypití lektvaru, Yarrow udělala před ním a před sebou ochranný štít, Fred zapřáhl býky a začal orat, stejně jako předtím George. Když tvory z podsvětí povyskakovali ze země z dračích zubů, Fred a Yarrow je zatloukali zpátky, až kým země nebyla pokrytá jejích bílými kostmi. To bylo všechno, z čeho byli ti z podsvětí: bojující kostry. Harry se poprvé leknul, když vyskákali ze země na boj s Georgem a Angelinou, podruhé už věděl, co má očekávat a byl spokojený, když viděl, že je přemohli. Byl velice, velice rád, že O.V.C.E. má až za dva roky…

Lee Jordan a Alicia Spinnet byli lepší jako George s Angelinou, ale ne tak dobří jako Fred s Yarrow. Harry si nacpal pěst do pusy, když se zdálo, že jeden z býků jde Leemu po krku… ale Alicia ho začarovala předtím, než mu přeťal kůži. Harry uvažoval nad skutečností, že dvojčata si počínají tak odlišně na tom testu. Zdálo se, jako by vyrostli odděleně, nebo přinejmenším přeukazovali rozličné schopnosti a talent. Fred byl o moc lepší v soubojích, například, zatímco George byl ten, kdo měl přítelkyni Fred a Suzan Bones se dohodli, že budou „jenom přátelé“.

Jak se přibližoval pátek, Harry byl napnutější a napnutější. Zkoušky do Soubojníckého klubu to trošku zmírnili, to, co chtěl ve skutečnosti dělat, bylo zakrádat se s Hermionou do Chlupáčkovho (tříhlavý pes) starého brlohu, ale začínal ji podezírat, že je pověrčivá s ohledem na jejích fyzický vztah.

Když spolu byli poprvé, pak našli Nevilla, podruhé byli zraněni a uvázaní v lese o stromy, nevědíc jestli přežijí příštích pět minut. Předpokládal, že si myslí, že jim to přináší neštěstí, kdyby byli spolu před oznámením výsledků z testů. Zdálo se to být pro ni vůbec ne charakteristické a přece… ona se skutečně vyhýbala tomu, být s ním někde osamotě. Dělala všechno možné, aby byl Ron neustále s nimi. Zdržela se jakýchkoliv dotyků i polibků a nikdy nenavrhla, aby byli někde osamotě, ani se o to nepokusila jako v minulosti. Harry z toho byl velice, velice frustrovaný.

Nakonec, v pátek ráno po snídani, přiletělo okny omnoho více sov než obyčejně, Většinou to byli školské sovy. Všichni studenti pátých ročníků obdrželi velikou krémovou obálku s Bradavickou pečetí. Seamus a Dean strhli své obálky ze sov ještě předtím, než měli šance přistát na jejích ramenou a Ron seděl držíc svou, na čele měl vystouplé krůpěje potu, jak se zdráhal ji otevřít.

Harry nakonec roztrhnul obálku ve svých rukou. Harry Potter, Nebelvír, bylo jednoduše napsané velkým řetízkovým písmem. Harry ji začal otvírat, když vedle něho Hermiona zaječela a vylekala ho, když obtočila svou ruku kolem jeho krku. Harry zalapal po dechu a jemně sundal její ruku ze své průdušnice a pak se na ni usmál.

„Hádam, že jsi velice šťastná ze svých výsledků?“

Přikývla a němě mu podala svůj list. Získala dva body z Lektvarů, za základy i středně pokročilé, pak dva body ze základů a středně pokročilé z Proměňování, Obrany proti černé magii, Aritmancie a Dějin magie. Dostala jeden bod z Herbologie, Astronomie a z péče o Kouzelné tvory a tři body ze základů, středně pokročilé a pokročilé Formule.

„Hermiono,“ vydechl. „Tys získala…“

„Já vím!“

„Šestnáct bodů!!!“

„Já vím!“

Znovu zíral na její dopis. Udělala školský rekord, ani Percy Weasley neměl tolik bodů. Měl obavy teď otevřít svůj dopis. Přemýšlel nad svým neexistujícím testu z dějin magie. V krku se mu usadila boule a nechtěla se pohnout dále. Po Hermioniném výkřiku nastal zmatek, všichni běhali od stolu ke stolu a ukazovali si navzájem své výsledky, až se z toho chvěla celá Velká síň.

Najednou byl atakován Ronem. „Aaaah!“ křičel, konečně otevřel svůj list. „Jedenáct! Mám jedenáct! Jenom jeden bod za Percym a Billem!“ Harry nevěřícně čuměl do Rronova listu, který měl strčený přímo pod nosem. Snape mu skutečně dal jeden bod za základy z lektvarů, pak měl dva za základy a středně pokročilé z Proměňováni, Formule a Obranu a jeden bod za Péči o kouzelné tvory, Věštění, Dějiny magie a Herbologii. Neudělal jenom Astronomii, která byla tvrdá a on ji téměř celou přespal. Harry se na něho nejistě usmál.

„To je perfektní, Rone.“ Pokoušel se vypadat šťastně a pak se znovu zahleděl na obálku se svým jménem. Ron se na něho zamračil.

„Tys to ještě neotevřel?“

Harry mu ji strčil. „Já nemůžu. Řekni mi to jemně.“

Harry sevřel čelisti a udělal grimasu, když Ron otevřel obálku a vyndal dopis.

„Tedy,“ začal „neudělal jsi Dějiny magie.“

„To asi proto, že jsem počas testu spal a nic jsem neodovzdal.“

„A taky jsi neudělal Astronomii. A Věštění.“

„Trelawneyová me usekla, protože jsem neodhalil své ,Vnitřní oko’. Jak zlý je ten zbytek?“

„Tedy, nesnáším, že ti to musím říct, ale máš – třináct!“

Harrymu padla sánka. „Cože? Třináct? Jak můžu mít třináct?“

Ron se usmál a podal mu dopis. „Tedy myslím, že pomohlo, že máš tři body ze tří předmětů, tedy základy, středně pokročilé a pokročilé z Proměňováni, Formulí a z Obrany proti černé magii. To je devět. A pak Hagrid ti dal jeden a Sproutová taky a Snape ti dal dva , ze základů i středně pokročilé lektvary. Začínaš být jeho miláčkem, nemyslíš? Kdo by to byl řekl před pěti lety?“

Harry se bouchl pěstí do dlaně. Né nejsem. Tvrdě jsem pracoval.“

Hermiona mu sebrala jeho dopis a skontrolovala ho. „Vidím dobře? Ano, je platný.“ Usmívala se na něho i na dopis, pyšně se na něho dívala, ale byla ještě pořad rozžhavená, velice, velice potěšená ze sebe. Harry ji ještě neviděl tak šťastnou.

„Jak jsi dopadnul, Neve?“ zeptal se teď Ron Nevilla, který se smál hledíc do svého listu.

„Devět“ řekl šťastně. „Neudělal jsem Proměňováni a Formule. Ale zato všechno ostatní, dokonce i Sinitrovou a Snapea a dva body mi dal profesor Moody a profesorka Sproutová.“ Znovu se podíval dolů do svého listu, „bábina tomu nebude chtít věřit…“

Najednou někdo vyškubnul Harrymu jeho list z rukou a uslišel důverně známy hlas: „V pořádku , Pottere, ukaž jak jsi dopadnul...

“ Harry čekal až Malfoy dočte a pokoušel se potlačit úsměv, který mu cukal v koutcích úst a rychle se podíval na Hermionu. Harry si přál, aby měl kameru, když Malfoy dočetl.

„A jak jsi dopadnul ty, Malfoyi?“ zeptal se, snažíc se, aby jeho hlas nezněl příliž samolibě. Malfoy se zašklebil, neřekl nic a hodil svůj list Harrymu na kontrolu. Získal základy a středně pokročilé od Snapea, McGonagallové, Moodyho a Vectorové a základy od Kratiknota, který mu bezpochyby sebral body za zakletí dveři do jeho učebny, Binnse, Sproutové a Sinistrové. Jediný učitel, který ho nenechal projít, byl Hagrid a vzhledem k Malfoyovmu postoji ve třídě, taky k jeho výkonu, byl to zázrak, že Hagrid našel cestu, jak mu dát dokonce negativní známku ze zkoušky. „Škoda, Malfoyi,“ řekl Harry lhostejně. „Dostals jenom dvanáct bodů, myslím, že jsi říkal, že budeš mít více bodů než já…“

Malfoy se znovu nevěřícně podíval do Harryho dopisu. „A měl bych. Co to je - pokročilý z Proměňování, pokročilý z Formulí, pokročilý z Obrany proti černé magii?“

„Však přece víš o mém proměňování…“ řekl Harry mezi dvěma dechy. Malfoy přikývnul.

„No jasně. Ale to ostatní... vypadá to, jako bys byl učitelský miláček...“

„To taky znamená, že dokázal vzdorovat v souboji s profesorem Kratiknotem více než hodinu a vyčaroval Patronuse a ůplně zablokoval bolest při kletbě Hara Kiri,“ informovala ho Hermiona šibalsky, usmívajíc se na Harryho. Malfoy se ještě pořád šklebil, hbitě vytrhnul Hermioně její list. Jeho údiv byl ještě větší, než když uviděl Harryho list, ale pak náhle našel spůsob, jak to všechno otočit ve svůj prospěch.

„Tak Pottere. Nedokázals překonat svou přítelkyni?“

Harry se usmál a položil ji ruku kolem ramen. „Když už mluvíme o výkonu, Malfoyi…“

„Už jsem pryč…“ zamumlal a hodil list zpátky Hermioně, která ho smějíc se chytila ještě ve vzduchu.

Do Prasinek jdeme zítra, přemýšlel Harry, taky s Malfoyem a dnešek strávime povalovaním se u jezera a drbánim kolem testů. Teď, když už měli potom, rozpitvávaní všeho kolem zkoušek se zdálo být Hermioninou nejoblíbenější zábavou. Harry ji už vícekrát umlčoval polibkem. Už to dělal po třetí, relaxovali u jezera s Ronem, Ginny, s Malfoyem a s dvojčaty a s Angelinou, kteří taky už měli za sebou své O.V.C.E. Hermiona mu držela pevně hlavu a Harry měl dojem, že bude chtít skusit mu zabránit, aby ji znovu umlčel…

„Jděte do pokoje!“ zavřeštěl Malfoy popuzeně a hodil po nich hrst listí a sednul si vedle Ginny, vypadajíc víc než jen trochu nabručeně. Netroufal se dotknout rty Ginny v přítomnosti jejích bratrů. Harry se smějíc zvednul a díval se na Hermionu vyzývavě.

 „Pro mě to zní dobře. Co myslíš?“ zeptal se ji rozpustile. Zvedla se a okamžitě vykročila směrem k hradu. Harry to považoval za souhlas. Když se otáčel k odchodu, zachytil na moment Ronův pohled a málem si rozmyslel ji následovat. Ale pak se otočil a díval se za ní, jak jde k hradu, nikdo z nich neměl hábit v horkém letním dnu. Měla na sobě bíle šortky a velice přiléhavou modrou blúzu bez rukávu. Vyschlo mu v puse jak se na ni díval a v momente zapoměl na všechno kolem Rona, rozběhl se, aby ji chytnul. George a Angelina za nimi posílali veselé pískaní.

Když už byli skoro u vchodu do hradu, šli ruka v ruce a šklebili se na sebe, přiletela Hedviga a sedla si mu na rameno, na noze ji visel pergamen s Dudlyho rukopisem. Poděkoval ji, vysvětlil ji, že bohužel nemá u sebe žádný soví pamlsek a ona odletěla do sovince. Poskládal Dudleyho list do kapsy, může si ho přečíst později. Zapadli do Chlupáčkovho pokoje, očarovali dveře mnohými kouzly, začarovali podlahu polštářovým kouzlem a vrhli se na sebe nedočkavě, s velkou touhou. Tíha posledních pěti týdnu z nich konečně opadala.

Později si Hermiona položila hlavu na Harryho hruď a pozorovala jeho tvář v mihotavém svetlě svíček, které si vyčarovali a které byli roztroušené po celé místnosti jako moře kouzelných svetýlek. „Harry?“ zašeptala.

Otevřel oči a zjistil, že se na něho díva. Byla tak nádherná. „Ano?“ usmál se.

„Brumbál mi řekl dobré správy o mých rodičích.“

„Jaké?“

„Už se nemusejí skrývat. Přes léto se znovu nastěhujeme do našeho domu. Bude očarován ochraňujícimi kouzly, tak jako je i tvůj dům – však víš, dům Dursleyových. Jenomže nebudem moct cestovat tak jako doteď. Můžeme opustit dům, myslím, a taky jít do Londýna na jeden den, nebo…“ usmála se na něho, „můžu tě přijít navštívit do Surrey. Jenom nemůžeme opustit Anglii.“

„To je mi líto, Hermiono…“

„Né, Harry. Nepokoušej se vinit ze všeho jenom sebe. Budu mít velkou radost, že znovu uvidím mámu a tátu. Víš, že už je to skoro rok? Když jsi byl malý, byl jsi si s rodiči velice blízky…“ zarazila se. „Omlouvám se, Harry. Někdy je ta moje velká pusa jako nemoc…“

Usmál se a políbil ji na čelo. „Hermiono. Nesmíš přestat se zmiňovat o nich, nebo si nepřipustit, že ti chybí jenom proto, že já jsem sirotek. Abych řekl pravdu, nevzpomínam si na nějaký jiný spůsob života, vážně. Nikdy jsem mé rodiče skutečně neznal. Viděl jsem mámu a tátu v Myslánce… bylo to zajímavé, ale nepřipadají mi o nic víc skuteční než předtím, než jsem je viděl. Je to, jako bych se díval na herce na jevišti. Ty miluješ své rodiče, jste si blízci a chybějí ti. Neměj prosím strach říct mi týhle věci, Hermiono.“

Usmála se a znovu se k němu přitulila. „Cítim se s tebou velice šťastně, víš to Harry?“

Pohladil ji po vlasech. „Nechtěla by ses znovu cítit ještě šťastněji?“

Zvedla k němu usmívajíci se tvář a zrušila mezeru, která delila jejich rty, jeho ruce hladili její záda a pak se pohybovala směrem dolů…

* * * * *

V sobotu šli hned po snídani do Prasinek. Bylo to poprvé od ceilidhu. Když přišli do vesnice, překvapilo je, že je u novĕ postavených Tří košťat vítají pan a paní Weasleyoví, Bill, Charlie a Percy. Rona, Ginny a dvojčata paní Weasleyová objímala a líbala (i když dvojčata vypadala, že hledají šanci na útĕk) a začali prodiskutovávat výsledky N.K.Ú. a spekulovalo se jaké budou výsledky O.V.C.E. (budou známe až za pĕt dní).

Harry nepředpokládal, že v Prasinkách potkají Weasleyové a Ron vypadal hodnĕ zmatenĕ, když se najednou jen tak objevili, stejnĕ jako Draco Malfoy. Zdálo se, že se mu asi nikdy nepodaří být s Ginny osamotĕ, vždycky byl nablízku nĕjaký Weasley. Pani Weasleyová byla velice silnĕ rozrušena, Harry ji ještĕ nikdy takovou nevidĕl, ale Bill dokázal vysvĕtlit co se stalo o trochu víc souvisle.

„Přišli jsme sem kvůli oslavĕ. Pamatujete se, jak porota řekla, že Malfoyových majetek má být zabaven a pak rozdĕlen mezi pozůstalé tĕch šesti lidí, které nařídil zabít? Samozřejmĕ, nejdřív za všeho třeba zaplatit danĕ. To znamená, dvĕ třetiny z toho co zůstane půjde pozůstalým po Clearwaterových. Penelopa a její malý bratr Jeremy nemĕli závĕť, samozřejmĕ. A byli univerzálními dĕdici v závĕti svých rodičů. Ale v případĕ, že by Penelopa a Jerermy nepřežili své rodiče, minulej rok, pan a paní Clearwaterovi, přidali dodatek do své závĕti a jmenovali náhradního dĕdice.“

Ron se zamračil. „Proč nám to všechno říkaš?“

Bill kývnul na Percyho. „Ten dĕdic je Percy. A podle všeho, Penelopiny rodiče byli velice spokojeni s tím, že se ti dva v nejbližším roku chtĕli vzít. Samozřejmĕ, že si nemysleli, že se jim, nebo jejich dĕtem nĕco stane, ale přidali tam Percyho jméno, když už se dalo jasnĕ předpokládat, že se v blízke dobĕ obĕ rodiny spojí. Takže, dvĕ třetiny ze zisku z likvidace půjdou Percymu. Bude zatracenĕ bohatej.“

Nicménĕ, Harry si nemohl pomoct, ale Percy vůbec nevypadal na to, že by chtĕl nĕco oslavovat. Všechno zlato svĕta mu nemohlo vrátit zpátky dívku se kterou se chtĕl oženit. Harry zachytil jeho pohled. Harry se pokusil usmát, ale on vypadal jako by mu chybĕla půlka srdce. Pak se podíval na Malfoye, který vypadal naprosto nešťastnĕ. Harry na nĕho kývnul, oči mĕl dokořán, když se podíval zpátky na Percyho.

„Dobře Bille, ve skutečnosti, já nepotřebuju být bohatý.“ Ron zatřásl svým máslovým ležákem, nevĕřícnĕ zírajíc na svého bratra. „Nĕco samozřejmĕ odložím do budoucna… ale myslím, že nejlepší použití pro ty peníze bude založit nadaci pro studenty Bradavic, kteří můžou mít problémy s placením svých školních poplatků a s nákupem školských pomůcek, protože jejich rodiny byli zavraždĕni nebo zranĕni Smrtijedy… nebo jednoduše…“

Malfoy zíral na Percyho, kterého, a Harry to vĕdĕl, nikdy nemĕl rád, hlavnĕ, když byl primusem. Percy se na nĕho vlídnĕ podíval, ale Malfoyův pohled byl nečitelný. ,Nechat si od nĕkoho pomoct, v tomhle bude ještĕ tĕžší oříšek než Ron,’ pomyslel jsi Harry.

„Navíc,“ pokračoval Bill, „vašich tisíc galeónu bylo poukázaných na vás do Gringott banky, Harry a vy dva,“ řekl, kývajíc na Rona a Hermionu, „teď máte v bance své účty otevřené s vašími vlastními tisíci galeony. Nemiňte je hned!“ řekl s úšklebkem. „A“ pokračoval „protože dnes slavíme Percyho bohatství, dnes všechno platí on.“

George a Fred přijali návrh velice nadšenĕ, zatímco Ron se zaklonil dozadu a zunknul svůj máslový ležák. Pohled na jeho tvář mu prozradil, že už v duchu přemýšli, co udĕlá se svými tisíci galeony… Celý den se společně bavili ve vesnici, navštívili různé obchody a pak šli zpátky do hospody na obĕd a pak se pomalu vraceli zpátky do hradu. Bylo už pozdní odpoledne, ale slunce bylo ještĕ pořád vysoko na obloze a vypadalo to, jako by tam mĕlo být napořád.. Den před středem léta a Harry si vzpomĕl, že to je výročí svatby jeho rodičů. Byl zvĕdavý, jestli by snad nĕjak mohl donutit Snapea dát nĕco do Myslánky ze svadby jeho rodičů – on tam byl, mezi hosty. Harry ho konec-konců vidĕl na fotkách. Pak jsi ale vzpomĕl na to, jak se jeho pohled na otce, Siriuse a Remuse zmĕnil, když v Myslánce vidĕl, co mu provedli a upustil od toho. Mohl se dívat do alba, co dostal od Hagrida, a představoval si, jak tančí po dřevĕne podlaze pódia, které udĕlali na trávníku, kousek od vesnice jménem Vrbinky… nepotřeboval padnout do Myslánky. Mĕl Velice živou představivost. Koneckonců než spolu s Hermionou spali, nesčíselnĕ mnohokrát si to představoval…

Usmál se na ni když přicházeli k hradu, vzpomĕl si na předcházejíci odpoledne. Lucius Malfoy je ve vĕzení, Percy mĕl štĕstí, i když jsi myslel, že by mĕl radĕji Penelopu, Ron mĕl bankový účet na začátek a Draco Malfoy se nemusel starat o peníze díky Percyho nadaci, kterou chtĕl založit. Na zkouškách z N.K.Ú. dopadli dobře. Ještĕ kdyby tak nemusel zpátky k Dursleyovým… Možná by se mohl spojit s Dickem, když se vráti domů a zeptat se ho na nĕjakou práci, řádnĕ zaplacenou, na léto. Byl by spokojenej a mohl by mít sebou Sandy a mluvit s ní kdyby chtĕl. Nehlednĕ na to, že tam nĕkde venku byl pořád Voldemort a taky Červíček, Harry se ještĕ nikdy necítil tak optimisticky, že se všechno na dobré obráti.

Jak se blížili k hradu, z té malé vzdálenosti mohl vidĕt Brumbála, jak stojí na vstupním schodišti s velkým černým psem. Když to Harry uvidĕl, najednou z toho mĕl velice špatný pocit a sundal svou ruku z Hermioniných ramen a začal sprintovat k řediteli, jeho dobře vytrénované nohy se teď pod ním hladce hýbali. Svádĕlo ho to, aby se promĕnil na Zlatého Griffina a doletĕl k nim, ale zdržel se. Když k nim dobĕhl, prudce zastavil, tĕžce dýchajíc.

„Co se dĕje?“ lapal po dechu, připravujíc se na nejhorší. Ale bylo to nĕco, co by nikdy neočekával.

„Harry,“ řekl Brumbál jemnĕ. „Mám pro tebe špatné správy. Prosím, pojď se mnou do kanceláře.“

Harry nĕmĕ přikývnul, pohladil Síria po hlavĕ. Klusal hned za Harrym, opírajíc se o nĕho. Harry se přes rameno podíval na ostatní, byli daleko od nich. Zdálo se, že Hermiony se chce rozbĕhnout, ale Ron ji chytil za ruku a zakroutil hlavou. Díval se na Harryho. Vypadal, jako by vyšetřoval, co se stalo. Harry brzy zjistil, že se všichni mýlili.

Ani si nepamatoval, jak se dostal do Brumbálové kanceláře. Když už sedĕl v křesle před jeho stolem, Sírius se zmĕnil do lidské podoby. Pak Harry uvidĕl na podlaze brouka, a najednou před ním stála: Rita Holoubková, nevidĕl ji už rok. Brumbál na ni kývnul a ona se posadila.

„Harry,… Rita nám pomáhala udržovat přehled o tom, co dĕlají teta, strýc a tvůj bratranec, tím, že přinášela správy.“ Harry si vzpomĕl na vzorky, které shánĕli na určení Krumova původu. „Naneštĕstí zapomĕl jsem ji říct nĕco důležité, a ona si to zjisťovala u tvé tety a strýce…“

„Mĕla jsem vĕdĕt, že byl taky neregistrovaným Animágusem…“ řekla Brumbálovi tahavým, řinčivým hlasem. „mĕli jste mi to říct…“

Harry se podíval na Síriuse. „Nevĕdĕla, že ty jsi neregistrovaný Animágus? Co to s tím má společného?“ Sírius se na Harryho zamračil.

„Né já, Harry. Červíček. Vrátil se do Smeltings. Jeden z učitelů ho mĕl jako mazlíčka, nebo nĕco takového, až se dostal k Dudleymu…“

 Harry mĕl srdce až v krku. „Co se stalo?“

Brumbál se na nĕho vyrovnanĕ podíval. „Skočil ze střechy své studentské koleje. Dnes ráno. Vypadá to jako sebevražda. Myslím si, že byl pod Imperiusem. Červíček mohl být jediný, kdo na nĕho použil kletbu. Je mrtvý, Harry.“

Pod víčky ho začali pálit slzy. „Cože? Ale… ale, právĕ se z nás stali přátelé! On byl v pořádku, zmĕnil se… pravidelnĕ jsme jsi psali…“

„A nikdy nespomínal potkana se stříbrnou packou?“ chtĕl vĕdĕt Brumbál. Harry potřásl hlavou.

„Spomínal krysy, ano. Ale říkal, že jsou to bíle krysy, které používají na biologii. Nĕco o chováni, bludištĕ se sýrem a tak....“ Pak si Harry najednou vzpomĕl na dopis, který dostal od Dudleyho včera, dopis, který nečetl.

Bez toho, aby řekl komukoliv jediné slovo, vybĕhl z kanceláře, dolů po točitých schodech, nahoru do nebelvírske vĕže. Spřeházel své vĕci, svůj kufr, každý kousek svého oblečení. ,Co se stalo s tím listem?’ Našel kalhoty, které mĕl oblečené včera, když šli s Hermionou do Chloupkové nory. Kapsy byli prázdné, jenom zbytky jídla z večeře předtím. Skřítci mu je ještĕ nevyprali. Harry vtrhnul zpátky do společenské místnosti a utíkal nahoru do Chloupkové nory. Se škubnutím otevřel dveře, zapálil svou hůlku a civĕl do šeré komnaty, pak se podíval dolů a uvidĕl ho, srolovaný pergamen s otiskem jeho boty, jak na nĕho šlápnul, když odcházel a nevšimnul si…

Zvedl ho, slzy mu už tekli dolů po tváři a rozvinul ho.

Drahý Harry,

dĕkuju Bohu, že půlrok je témĕř u konce! Můžeme spolu znovu bĕhat, přes letní prázdniny, jó? Od záři jsem shodil 12 kilo! Vůbec mĕ nepoznáš. Julie mĕ přijde přes prázdniny navštívit, seznámím vás. Nikdy jsem si nemyslel, že budu mít holku a teď ji mám. Nikdy jsem nemyslel, že to řeknu! Možná se mi podaří donutit mamku a taťku, aby se k tobĕ chovali více ménĕ slušnĕ a nĕco více ménĕ udĕlali na tvé narozeniny. Už pro tebe mám dárek. Doufám, že se ti bude líbit!

Když se mi podaří donutit mamku, aby přestala být na tebe tak protivná, ale i tak předpokládám, že mi nedovolí mít doma potkana jako mazlíčka. Zní to nepravdĕpodobnĕ, že jó? Pamatuješ, jak jsem říkal, že má krysa mĕla nĕco s krysou mého spolubydlíciho? Mají nĕkolik rozkošných malých bílých mláďatek.Já vím, zatracenĕ, asi mi to nedovolí. Pan Frankel, náš učitel biologie si z jedné udĕlal mazlíčka, ta krysa má stříbrnou packu. Má to nĕco předpovídat…

,Protetika,’ přemýšlel Harry, vzpomĕl si jak Hermiona použila tenhle výraz ve vztahu k Moodyho noze. Utřel si oči a pokračoval ve čtení.

…, ale není mi jasné, co tím myslel. Říkal, že ještĕ nikdy nevidĕl zvíře žijíci volnĕ s nĕčím takovým. Dokonce ho nedal do klece, ale nosí ho v kapse svého laboratorního pláštĕ. Frankel říka, že možná není divokej jako ti ostatní, možná, že je to nĕkoho mazlíček, pro dlouhou chvíli. Ještĕ pořád nemůže přijít na to, jak tam má tu stříbrnou packu připevněnou.

Možná přinutím mámu a tátu, aby nás vzali do Brightonu na mé narozeniny, když už přehlížejí tvé. Budu trvat na tom, abys šel taky! Nemůžou mi to odmítnout, budou muset říct ano! Doufám, že tvé testy dopadli dobře. Brzy se uvidíme.

Dudley

A pak se Harry ůplnĕ rozplakal, opřený o dveře si pomyslel ,Kdybych to četl včera!’ Kdyby to udĕlal, mohl upozornit Brumbála nebo Síriuse na nebezpečí, ve kterém Dudley byl. Sírius se mohl zjevit v Dudleyho škole, najít Červíčka, a zabránit mu, aby použil Impérius na Dudleyho…

Kdyby nemĕl tak naponáhlo být s Hermionou… Kdyby si to přečetl načas…

Stočil se na studené, kamenné podlaze, cític se jako vrah, plakal, až pokuď už víc plakat nevládal.

* * * * *

Harry nešel na večeři. Do společenské místnosti přišel později, s prázdnotou v srdci. Skroušenĕ říkal Tlusté paní různe heslá, ta ho ale nechtĕla pustit dovnitř, protože ani jedno nebylo správné. Nakonec se rozhodl zaklepat, otevřel mu Nevill, který vypadal překvapenĕ. Harry neřekl ani slovo, vyšel po schodech do pokoje, ve skutečnosti, nic ani nikoho nevidĕl. Jenom tak nĕjak nejasnĕ jsi uvĕdomoval, že na nĕho všichni civí jako na cizího, ale nestaral se o to. Nedokázal zabránit zavraždění Clearwaterových nebo Marcuse Flinta a jeho matky, nebo jejich hosta. Ale mohl zabránit tomuhle. Jako kdyby zabil Dudleyho vlastnoručně, svými rukama, Dudleyho, který začal být jako jeho bratr…

Najednou se zastavil, vzpoměl si na to, co mu řekla Trelawneyová na první hodině…

 

Jiný bratr… a pro něho, rukou zrádce… Přízrak smrti.

Řekla tehdy Trelawnwyová další správne proroctví? Harry se nad ní začínal divit, jestli to nebude tak, že ona chce, aby si o ní všichni mysleli, že jen předstíra většinu času. Vzpoměl si, že Snape řekl jeho matce, že věštkyně řekla proroctví… Mohla to být Trelawneyová? Nasucho polknul. …rukou zrádce …Červíčkova stříbrná ruka…

„HARRY!“ vřeštěl Ron, jak Harry zjistil už počtvrté nebo popáté. Kráčel po schodech, jako by měl nohy z kamene, nevšímavě, stracený ve svých vlastních myšlenkách. Otočil se k Ronovi, cítil se, jako by se svět pohyboval pomalu, jako tehdy, když opustil své tělo, když na něho Ron použil kletbu Cruciatus.

„Co?“

„Tohle přišlo pro tebe. Přinesla to neznáma sova.“ Podal Harrymu malý balíček s nápisem H. Potter. Otevřel ho a našel tam magnetofónovou pásku. Zamračil se. Na malém štítku na kazetě bylo napsané ,Pro chlapce, který přežil´.

Najednou, jako by ho vymrštil elektrický úder k akci. Vyběhl do pokoje, trhnutím otevřel svůj kufr, hledajíc přehrávač, který mu dal Dudley. Skontroloval baterky, byli v pořádku, ve správné pozici. Vyndal pásku, která byla uvnitř, a dal tam pásku, kterou právě dostal. Dal si na uši sluchátka a stlačil PLAY, ale slyšel jenom syčení, praskáni, tak jako předtím, když zkoušel použít přehrávač v pokoji. Zlostně stlačil stopku, pak zběhl po schodech dolů, jeho hábit za ním jenom vlál. Když kráčel přes společenskou místnost, byl si vědom, že slyší více hlasů, jak na něho volají: Hermionin, Ronův, Nevillův…

Ignoroval je, pádíc přes chodby do Astronomické věže. Věděl, co musí udělat. Podíval se dolů na zem, tak vzdálenou… chtěl vědět, jestli Dudley cítil strach, když byl pod kletbou, která ho přinutila skočit do smrti. Stál na střeše, dívaje se dolů, třásl se strachem, jdu své smrti naproti? Co cítil, žal, lítost, obavy, když padal vstříc zemi?

Harry polknul a namísto dolů se radši podíval na oblohu. Přehrávač a sluchátka si dal do kapsy hábitu a věděl, že tam budou, když se znovu změní do své lidské podoby. Pak zavřel oči a cítil okamžitě, jak se mění, rychle jak myšlenka a když oči otevřel, viděl svět jasně, i když barvy byli trochu tlmené jeho zvířecím pohledem. Roztáhnul své křídla a udělal několik mohutných skoků ve vzduchu, podíval se dolů a nebyl překvapen, že vidí lidi dívajíci se nahoru jak ho spozorovali a překvapeně vykřikli. Možná měl použít své koště, napadlo ho, ale chtěl cítit ten pocit z letu, skutečného letu, za pomoci své vlastní síly, mávnul křídly a přistál kousek za vesnicí v malém lesíku z olší, utíkajíc se ukrýt pod stromy, kousek dál než se otočil a díval se zpátky do vesnice, doufajíc, že nikdo nepůjde hledat toho nezvyklého Zlatého Griffina, který tady přistál.

 

 

Sednul si a opřel se o strom, vyndal z kapsy přehrávač a nasadil si sluchátka. Lezlo mu na nervy, mít je na uších společně s brýlemi. Stlačil PLAY a díval se na kolečka, která odvíjela pásku a najednou uslyšel důvěrně známe syčení… a nakonec důvěrně známy hlas. Hlas, který neslyšel od Ronových narozenin.

„Ahoj Harry. Jsem rád, že jsi našel způsob jak si tohle uslyšet. Vím, jak tyhle věci pracují, protože moje matka byla mudla. Věděls to? Pravděpodobně ne. Můj pán, doufám taky ne. On je taky půl na půl, ale přinejmenším má jen málo mudlovské krve. Ale, odbočil jsem. Myslím, že je tady pár věcí, které bys měl vědět, teď když už jsi slyšel o smrti svého bratrance.“

„Ano, zabil jsem ho. To samozřejmě víš. To jsi každopádně dokážeš představit. Nejsi hloupý. Lilyin a Jamesův syn nemůže být hloupý. Jsi ale dost chytrý, abys vyhrál nade mnou? Celý život mě lidi jenom podceňovali, Harry. Na rovinu, bylo to únavné. Měl jsem pochopení pro Temného pána. Mám větší moc než ministr magie, i když on má moc dělat věci, jako pozastavit rozsudek, nebo zkrátit léta ve vězení na půl… hlavně, když má černé znamení. Ale znovu odbočuji…“

„Žil jsem ve škole tvého bratrance. Bylo to velice výhodné místo, abych se vyhnul dopadení ministerstvem. Té noci si mě překvapil, když ses změnil na lva a honil jsi mě přes les. Samozřejmě, jdeš v otcových stopách a stal si se nezákonným Animágusem. Neřekl jsem to svému pánovi… Myslím, že je to něco, co bych si měl nechat pro správný okamžik. Neměj strach – bude potěšen. Na takého mladého čaroděje, dosáhnout činy takového významu za tak malý čas, jenom pánovi znovu ukazuješ, jak velkou moc máš, a jak mocný může být on, když budeš s ním spojený jako jeho služebník.“

„Té noci, když jsme byli v lese, ti nikdo neřekl jednu část informací. Pan Malfoy naznačil, že měli jeho podřízení použít kletbu Imperius na ta děvčata, doufajíc, že se jedna z nich stane tvojí přítelkyní… Co jsme ti ale neřekli bylo, že příbuzné kouzlo bylo použito i na tvého bratrance, aby se z něho stala o něco více příjemnější osoba. Chápu, že se z vás dvou stali dobří přátelé, psali jste si dopisy tam a zpátky, běhali jste spolu, když jsi byl ještě doma. Jaká hanba, teď je mrtvý…“

„Musíš pochopit, že TOTO SE MĚLO STÁT. Stane se z tebe služebník Temného pána a není tady nic, čím bys to mohl zastavit. Už s tím déle nebojuj, Harry. Jsem si jistý, že nechceš, aby někdo jiný, tobě blízky zemřel. Je mi líto, ale nikdy nebyl tvůj skutečný přítel…jenom sis to myslel…“

Zdálo se, že na té kazetě toho bude ještě víc, ale Harry se o to nestaral. Strhnul si sluchátka, hodil je na zemi s přehrávačem, zamířil na ně a pak ze své hůlky seslal ohnivou kletbu a rozdrtil všechno na kousky. Už nechtěl víc slyšet. Bylo to poskvrněno. Poskvrněno, jako jeho přátelství s Dudleym…

,Je mi líto, ale nikdy nebyl tvůj skutečný přítel’

Polknul, zírajíc na zbytky kovu a plastu rozházené na zemi. Byl manipulován, kompletně manipulován. Cítil, že nebude moct věřit nikomu a ničemu. Bylo to skutečné? Byl jeho vztah s Hermionou skutečný? S Ronem? Dokonce s Malfoyem? Skutečně dostal třináct bodů z N.K.Ú., nebo si to jen představoval? Byl skutečně prefektem, kapitánem Soubojníckeho klubu? Nic se nezdálo být skutečné, už se víc necítil stabilně ve svém životě…

Přes vesnici se vracel pěšky a do hradu dorazil hodně po setmění. Předvčerejšek byl nejdelší den roku, takže slunce zapadá od teď večer později. Pokoušel se vyšplhat po mramorovém schodišti, ale namísto toho se našel, jak prochází Velkou síni přímo k tajnému průchodu do Snapeovho kabinetu. Táhnul nohy po schodišti ve vlhkém průchodu, ramenem zatlačil proti zdi, až ucítil, že se otáčí. Snape zvednul hlavu z místa, kde seděl za svým stolem, hromadu odstupňovaných pergamenů odsunul stranou. Vypadal absolutně nepřekvapeně. Z nějakého důvodu Harry věděl, že Snape věděl o Dudleym.

Harry zatlačil zeď nazpátek na své místo a zůstal stát, zírajíc na flašku Ogdenové ohnivé whiskey, která byla na stole. Byla tam sklenka s malým množstvem jantarové tekutiny hned vedle flašky. Snape mohl zapomenout na to, že svou práci dnes večer dokončí. Podíval se na Harryho a otevřel barovou skříňku a vyndal další stejnou sklenku. Zvednul láhev a lil, pokuď sklenka nebyla dopůli plná. Svým spůsobem s ním soucítil. Snape postrčil sklenku směrem k Harrymu. Ten přikývnul a zvednul ji, pak si sednul na opěrku křesla vedle vyhaslého krbu. Minutku zíral na skleničku a pak začal usrkávat. Spálilo mu to hrdlo, ale on přivítal tu bolest. Zasloužil si ji. Dal si další doušek, znova cítil pálení a pak znecitlivění, které se začalo zakrádat do jeho mozku. Nebyl si jistý, jak dlouho zvedal sklenku k ústum, než ji dopil, ale když byla prázdna, cítil se úplně na mol. Nepotřeboval mnoho, měl velice nízkou toleranci alkoholu. Za měsíc bude mít šestnáct a Snape by mu z ní možná dal, ale teď už bylo tak pozdě… Snad bude mít učitel Lektvarů nějaký recept na vyprošťovák z ranní kocoviny…

Harry zavřel oči, přepadnul přes opěrku do křesla, cítil, jak na něho leze spánek a blažené zapomění, i když to bude jenom čistě dočasné. Jen nejasně si byl vědom toho, že Snape vstal a odešel, ale ještě předtím sebral sklenku z jeho ochablé ruky a položil ji na stůl se zvučným ,tong’. Slyšel, že jeho profesor opustil místnost, tiše zavřel dveře, když on sám klesal do křesla, noříc se do hlubokého bezesného spánku…

 

<<<<< — KAPITOLA TRIDSIATA  PRVÁ--- >>>>>
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

ešte ja

(Jimmi, 31. 8. 2009 12:46)

Myslela som túto a tú predtým. Neuvedomila som si, že som na 31. :D

soraki

(Jimmi, 31. 8. 2009 12:44)

Ti vieš, hrubky v češtine ja neopravím... ale posledné dve kapitoly prešla Severka, tie by mali byť OK, tak len túto a tú ďalšiu.

Nadin

(soraki, 31. 8. 2009 11:04)

díky za komentík, mrkla jsem na to zběžně, tahle bude potřebovat opravit - hodně jsou tam hrubky, běžel mi mráz po zádech ;-). Až bude chvilka, vrátím se k tomu

:))))

(nadin, 28. 8. 2009 18:46)

Fain, tak ešte raz.
Úžasne dĺĺha kapitolka.
Len tak ďalej, čakám pokračovanie...