kapitola dvacátá šestá
<<<<< | — KAPITOLA DVADSIATA ŠIESTA --- | >>>>> |
Závislost a absťák | ||
Preklad od Althalus, Baceby a spol (2003 – 2004) |
— KAPITOLA DVADSIATA ŠIESTA —
Závislost a absťák
Vypadalo to, že se život vrací do normálu. Harry každý den vstal, šel běhat s Hermionou, chodil na vyučování, dělal domácí úkoly a odolával Snapeovi, který na veřejnosti pokračoval v jeho ponižování, zatímco mu dával docela dobré známky.
Zúčastnil se Soubojnického klubu a schůze prefektů, s McGonagallovou se setkával jednou týdně. Také organizoval famfrpálové tréninky, ale byl to Ron, kdo přišel se strategiemi na blížící se finální zápas s Havraspárem, který se měl konat v červnu. Harry byl rád, že Cho Changová je v pořádku a brzy bude znovu moci hrát na pozici chytače. Příští zápas byl na konci dubna, kdy Havraspár hrál se Zmijozelem. Doufal, že by mohla s Malfoyem pěkně zamést (ačkoli neměl v úmyslu nechat ji porazit Nebelvír).
Kratiknot si užíval svůj návrat do třídy. Harry se zeptal Brumbála zda našli nějaké stopy, které by vedly k odhalení toho, kdo použil proti-zlodějské kouzlo na dveře třídy - řekl, že nikoliv. Chtěl se zeptat na to samé na co se ptal Snapea, zda svou schopnost překonat bolestivé kletby má od Voldemorta, ale vždycky se zarazil. Měl prostě neblahé tušení, že to je další otázka, na kterou Brumbál zatím nechce odpovídat.
Lupin Siriuse od celidhu neopustil. Sirius s ním šel každou noc do práce, nejen když byl Lupin vlkodlak. Lupin si dělal o Siriuse starosti. Bál se, že když bude Sirius sám, mohl by ho někdo z Ministerstva kouzel vystopovat. O sebe strach neměl, on už v kouzelnickém světě ”persona non grata” byl. Byl jen neoficiálním agentem, pracoval pro Brumbála, protože jej o to požádal. Většinu času byl jen vlkodlak, pracující jako hlídač skladiště, aby měl na nájem a jídlo.
Vypadalo to, že svět na útok na Westminsterskou stanici zapomněl. Harry měl pocit, že se toho děje příliš mnoho a proto to lidé byli ochotni prostě nechat být. Nemysleli na ty, co neměli na výběr, lidi, kteří při útoku ztratili ty, které milovali, nebo že madam Rosmerta bude muset přestavět Tři košťata (ačkoli ji moc rád neměl, bylo mu jasné, že vesnice by hospodu dost postrádala). Samozřejmě, den po té Brumbál oznámil, že všechny návštěvy Prasinek jsou až do odvolání zrušeny. Harrymu bylo jasné, že se to dalo očekávat – ředitel je už v září varoval, že k tomu může dojít.
Harryho zajímalo, jestli to bylo stejné i pro jeho rodiče, když chodili do školy a Voldemort byl na vrcholu moci. Neustálé obavy, čekání na další pohromu, bez vědomí, jestli se vás to osobně dotkne nebo to bude něco, co jen zaznamenáte, protože to nebyla vaše sestra, koho jste ztratili z očí, váš otec, kterého zabili nebo mučili.
První hodinu po celidhu, kdy měli Moodyho, byl profesor nezvykle tichý a zdrženlivý. Když vcházeli do místnosti a sedali si na svá místa, všechny je pozoroval.
“Dnes,” začal, “nebudeme dělat žádná kouzla, zaklínadla, obrané strategie nebo obraná kouzla. Co chci dělat dnes, je zjistit, zda Vás to nějak změnilo, vidět zlo tak zblízka?”
Pomalu prošel třídou a jeho dřevěná noha na podlaze hlasitě klapala. Zdravým okem si je popořadě prohlížel a jeho kouzelné oko pro jednou vypadalo, že se dívá tím samým směrem. Ron se zdál znepokojený, šrám na tváři se mu hojil dobře, ale stejně tam byla kvůli jeho pihám viditelná velmi jemná linka, kterou nezakryly. Aby to zamaskoval, rozhodl se, že si nechá narůst vousy. Už mu začínal rašit rezavý knírek a bíbr, na který, jak Harry slyšel, si Parvati stěžovala. Očividně s Hermionou na vousy nesdílela stejný názor.
“Takže?” vyštěkl Moody a způsobil tak, že leknutím poskočili. “Kdo byl u Tří košťat, když to tam vybuchlo? Já tam byl, ale byl jsem zaneprázdněný sledováním těch zatracených Smrtijedů a pokusy zachránit lidi před zabitím.” Ruce zvedli jen Ron a Parvati. Moody k nim popošel. Seděli spolu, nedaleko okna. Moody si prohlédl Parvati, bylo jí to očividně nepříjemné. “Nevypadáte moc otřeseně,” řekl jí zamítavým tónem. Pak chytil Rona za bradu a natočil mu hlavu, aby si mohl prohlédnout jeho pravou tvář. “Téměř neviditelná jizva. Dobře. Ale jak jste se cítil, když na Vás spadla střecha a Vy jste ležel pod tou sutí? Jak to ovlivní váš postoj vůči černé magii a lidem, kteří ji praktikují?”
Ron pohlédl na Parvati a pak na Moodyho. Harry ho pozoroval. Ron opravdu předtím nikdy ničím podobným neprošel. Obětoval se, aby mohli Harry a Hermiona projít přes šachy profesorky McGonagallové, když byli v prvním ročníku, ale byl to Harry, kdo stál tváří v tvář Quirrellovi a oslabil Voldemorta. Ron byl na druhé straně kamenné zdi v Tajemné komnatě, když Harry našel baziliška a zachránil Ginny. Sirius ho ve své psí podobě zatáhl do Chroptící chýše a on si zlomil nohu, stál tváří v tvář Červíčkovi, ale to byl nemocný, vystrašený Červíček a Ron ho pořád v duchu viděl jako domácí zvířátko, které nechal spát ve své posteli. Do teď nikdy nebyl přítomen žádnému útoku, nikdy se doopravdy nesetkal s Voldemortem nebo se vzpomínkou šestnáctiletého Toma Raddlea, jako Ginny.
Ron sklopil hlavu. “Já nevím. Vím, že myslím na některé věci týkající se Smrtijedů intenzivněji než před tím…” řekl tiše.
“Co třeba?” promluvil Moody hlasem, jako kdyby vedli soukromý rozhovor. Ron pokrčil rameny.
“No, vždycky jsem si myslel, že to jsou zbabělci, kteří se schovávají za moc Vy-víte-koho, v maskách a v pláštích s kápí. Plížení kolem a nechat spadnout budovu na nevinné lidi, se mi zdá jako opravdu zbabělá věc.”
“Jste teď více bdělý po tom, co se stalo?”
Harry si vzpomněl na Skrka a na to, jak říkal: "MUSÍTE BÝT NA POZORU" když se vydával za Moodyho. Ron vypadal podrážděně.
“Jak mě mohla v sobotu bdělost zachránit? V hospodě se nic nedělo, Vy jediný jste je viděl, protože máte to oko.” Ron nikdy s Moodym takovým způsobem nemluvil, ale nezdálo se, že by se Moody kvůli tomu urazil.
“Přesně. Jak mohla bdělost někoho zachránit? Nikoho bez kouzelného oka, jako je toto.” Krátce se zasmál. “O tomhle je terorismus. Zasáhne lidi momentem překvapení, a i když nejste přímo při útoku, psychologické účinky mohou být stejně tak zničující. Jestliže jste členem napadené skupiny, jste neustále pronásledován strachem, že vás někdo napadne. To je skutečný účel těchto útoků po celém světě. Muslimové útočí na Židy, Židi na Muslimy, protestanti na katolíky, katolíci na protestanty, fanatici všech druhů napadají lidi s tmavou pletí nebo nějakým jiným rysem, který nemají rádi. A než se nadějete, jakákoliv osoba, sdílející tento rys, má noční můry, že zrovna ona bude další, ona nebo její milovaní. To je skutečný účinek terorismu. Jméno hovoří za vše - napadne nás našimi vlastními strachy. Bubáci milují oblasti, kde došlo k teroristickému útoku. Schovávají se na skrytých místech a čekají na lidi, kteří odklidí sutiny domu. Lidé v tu chvíli jsou ve velké nevýhodě, těžko se dokážou zasmát, říct ´Ridikulus!´ Tohle je skutečná cena.”
Parvati pohlédla na své ruce, které měla na lavici a polkla. “Stále mám noční můry. Jsem znovu pod trámem a volám a volám, ale nikdo mě neslyší…” Ron jí ruku přikryl svojí; vzhlédla a slzy jí začaly stékat po tvářích. “A nevěděla jsem, kde jsi,” řekla Ronovi se staženým hrdlem, “nebo jestli jsi v pořádku…”
Ron přisunul svou židli blíž k její, dal jí paži kolem ramen a ona si položila hlavu na jeho rameno - zatímco ji držel a hladil ji, otevřeně plakala. Harry se na to nemohl dívat. Podíval se na Hermionu, která měla v obličeji raněný výraz, horší než když viděla, že je Ron v pořádku. Otočila se na Harryho a potřeba v jejích očích byla ohromující. Polkl a pokusil se dívat jinam, ale nemohl. Když Moody znovu promluvil, nadskočil.
“Tentokrát nikdo nezemřel, ani neutržil těžká zranění. Ale teď, když je Voldemort zpátky, je jen otázkou času, než skutečně zasáhne Váš život. Musíte se tomu postavit čelem, až to přijde. Ať už to znamená zranění, smrt nebo přežití, musíte tomu čelit. Která z těchto tří věcí by podle Vás byla nejhorší?”
Seamus, který byl v Medovém ráji, když Tři košťata vybuchla, uvolněně pokrčil rameny a řekl: “Zemřít.”
Harry měl pocit, že tohle není odpověď, kterou Moody chce a duševně se připravoval na starcův řev: “ŠPATNĚ FINNIGANE!” Ale kupodivu se to nestalo. Moody byl dnes velmi zasmušilý. Zíral na Seamuse celou minutu, zatímco se Seamus vrtěl na svém místě, očekávající nevyhnutelný výkřik opovržení. Ale opovržení bylo tento den velice tiché.
“Zemřít,” zamumlal Moody a zavrtěl hlavou. “Žádná představivost…Vy si pravděpodobně myslíte, že umírat je horší než mozkomorův polibek, že ano?” Seamus se začal vrtět ještě víc. “Řekl bych,” Moody popošel, “že být zraněný - v závislosti na druhu zranění - a přežít bez škrábnutí jsou si velice blízko a smrt a umírání je až to poslední. Tak mluvte.”
Levandule vypadala naštvaně, kreslila si svým brkem a šklebila se. Vrhla pohled na Rona a Parvati, kteří vypadali, že jsou ve svém vlastním malém světě, Parvati stále plakala, on jí hladil po zádech a něco jí mumlal, oči měl vlhké od neprolitých slz.
“A KDE JSTE BYLA VY?” Zakřičel na ní náhle Moody a celá třída nadskočila. Levandule s sebou trhla a zvedla hlavu, její barva se změnila od obvykle béžové do odstínu slonové kosti.
“Já…já jsem v sobotu do vesnice nešla,” zašeptala. Moody přikývl.
“A teď si pravděpodobně myslíte, že jste přišla o všechnu legraci. Typické. Ale když říkám ´přežít´ myslím tím BÝT tam a vyváznout bez zranění. Jestliže jste zraněni, dobře, jste nuceni přijmout opatření. Musíte se nechat ošetřit nebo…” ukázal na své oko a nohu, “dostat náhradu.” Doklapal zpátky ke stolu. “Ale jestliže jste tam, muž vedle vás umře, druhý je v nemocnici s půlkou mozku a vy jste fyzicky v pořádku, budete se vyrovnávat s vinou za přežití. Proč on umřel, když já ne? Proč bude mít ona po zbytek života jednu paži, když já mám dvě? A samozřejmě velká otázka: Proč jsem naživu?”
Naklonil se přes stůl. “Čelíme těžké době. Postavíte se tváří v tvář zlu a budete si muset vybrat stranu. Budete nuceni ze sebe setřást vinu za to, že jste přežili, strach z umírání a zmrzačení a procházet tímto, bude vaší denní rutinou. Nebude to snadné. Ale máte jeden druhého,” řekl, přešel k Ronovi a položil mu ruku na rameno. “To je ta nejdůležitější zbraň, kterou máte. Donutil jsem vás vzájemně se napadnout zaklínadly a kletbami, jistě, ale když to všechno bylo vyřčeno a uděláno, jste stále přátelé, že? Členové stejné koleje, nerozděleni.”
Přišel a stoupl si před Harryho. “Ten mladý Kratiknot je neuvěřitelný, že Pottere?” Harry vzhlédl a se staženým hrdlem přikývl. “Lepší koule než mají všichni Smrtijedi dohromady, podle mého skromného názoru.” Na začátku školního roku by většina z nich byla jeho jazykem šokovaná, ale teď už na jeho poznámky byli zvyklí. Rozhodně se lišil od všech profesorů, které kdy měli, dokonce i od Skrka, když předstíral, že je Moody.
”Nebál se sdělit svůj názor a postavit se za někoho, o kom věděl, že byl falešně obviněn. Potřebujeme víc lidí, kteří ukážou podobnou sílu charakteru. Potřebujeme být jednotní a silní. Samozřejmě, že budeme mít ztráty a jizvy. Ale budete tu jeden pro druhého, abyste si pomáhali překonat těžké časy. Nenechte se ochromit, nebo vyhrají. Nejvíc ze všeho, pokračujte v boji s temnotou, která je v každém z Vás, s nutkáním říct: ‘Ach, k čertu s tím. Copak na tom záleží?’”
Jeho hlas se ztišil, ale zněl mnohem neústupněji: ”Záleží.”
Otočil se, došel na konec třídy a znovu se před ně postavil. Kouzelným okem si postupně každého pozorně prohlédl. Promluvil tak tiše, že ho skoro nebylo slyšet, ale celá místnost to přesto zaznamenala:
”Všechno na tom záleží.”
*****
Nastaly velikonoční prázdniny. Z prvňáčků jich v Bradavicích zůstalo pět: Andy a Amy Donegalovi, Will Kratiknot, Jules Quinn a Gillian Lockleyová. Ginniny spolubydlící zůstaly všechny, Ginny s Ronem odjeli domů. Fred a George zůstali, konečně se přinutili brát nadcházející O.V.C.E. poněkud vážněji. Angelina s Alicí zůstaly ze stejného důvodu; Seamus a Neville plánovali zůstat, stejně jako Colin s Katií. Harry a Hermiona samozřejmě nikam nejeli, ale Parvati s Levandulí ano. Harry zaslechl Rona a Parvati, jak se domlouvají, že se během prázdnin setkají ve Vydrníku sv. Drába. Doufal, že si užijí víc zábavy než v Prasinkách. Harry věděl, že Draco Malfoy taky jede domů a zajímalo ho, jestli se on a Ginny také sejdou ve vesnici blízko Weasleyových.
V polovině prázdninového týdne byl Harry vzhůru dlouho do noci a četli si u krbu ve společenské místnosti. Hermiona pracovala na eseji do Lektvarů nedaleko stolu, kde Neville a Seamus hráli třaskavého Petra a George s Fredem spekulovali, jak těžké O.V.C.E. asi budou. Místností se neslo uklidňující mumlání, občas přerušované explozemi, přicházejícími ze směru, kde seděli Seamus a Neville. Pro jednou nebyl Neville dole v podzemí a nepracoval na lektvarech – řekl Harrymu, že si dává týden oddech, že si chce přes prázdniny hlavně odpočinout. Neville pro Seamuse nebyl první volbou pro hru, ale když Dean odjel, prostě si povzdechl a zeptal se jeho. Neville předtím nikdy nehrál (ještě ho nikdo nepožádal) takže po té šanci skočil. Harry si pomyslel, že vypadá zvláštně a ustrašeně. S barvou jeho kůže a očí nebylo něco v pořádku…
Harry nad knížkou usnul, byla to ta, kterou dostal do Rona na vánoce. Když se probral, v místnosti nikdo nebyl. Překontroloval hodinky, byly skoro dvě hodiny ráno. Proč ho alespoň Hermiona neprobudila a neřekla mu ať jde do postele? zajímalo ho. Zeširoka zívl a protáhl se, sebral knihu, která spadla na podlahu a poškodila si hřbet. Harry se nad tím zamračil, to není dobré, pomyslel si.
Uslyšel kroky na dívčím schodišti a vzhlédl, do společenské místnosti vešla Hermiona. ”Harry? Ty jsi ještě nešel do postele?”
”Usnul jsem při čtení.” Ukázal jí knížku; přišla blíž a prohlédla si ji – taky se zamračila.
”Poškozený hřbet,” zamumlala. ”To není dobré.” Harry se usmál. Občas měl pocit, že je telepatka. Pohlédl na ni, byla v noční košili a županu a on doufal že není, protože kdyby věděla co se mu zrovna honí hlavou…
najednou se na něj usmála a vlezla mu na klín. Hmm, tak tolik k představě, že není telepatka, napadlo Harryho, když sklonila hlavu a vtiskla mu hluboký polibek. Šťastně zabručel, co prázdniny začaly měli mnohem víc příležitostí, ale zatímco byl zbytek školy vzhůru, stále hrozilo nebezpečí, že je někdo přistihne v kompromitující situaci.
Pevně ji objal a přitiskl se k ní tak blízko jak jen mohl, cítil, jak mu rukou přejíždí po noze a vzpomněl si na Ginny, která to samé dělala Malfoyovi. Posunul svá ústa o něco níž a ona mu vyšla vstříc, když si rozepnula několik knoflíčků noční košile. Harry zasténal; ústa přemístila někam do vlasů a její dech se změnil, když se posunul ještě o něco níž.
”Harry?” ozvala se tiše. Neodpověděl ji slovy; vyloudil něco jako ”huh?” - jeho pusa byla zaměstnaná něčím jiným. Zdálo se, že jí to vyhovuje, protože pokračovala: ”Víš, co mi opravdu chybí? Spát s tebou ve stejné posteli.”
Zvedl k ní obličej a pozorně se na ni zadíval, zatímco uvažoval, co tím přesně myslela. Polkl a vzpomněl si na Nový rok, co se dělo předtím než je Sirius vyrušil. Vážně by to ještě přežil? Bez toho aby se zcvokl?
Srdce mu bolestivě tlouklo v hrudi. ”To… to by bylo skvělé. Až na to, že tu tentokrát nejsme sami. Nahoře spí Neville se Seamusem.”
Ostýchavě se na něj usmála a pohladila ho po tváři. ”Ale já mám svou ložnici celou pro sebe…”
Na to Harry nepomyslel. Srdce se mu rozbušilo ještě rychleji. V uších mu hučelo. Polkl. ”Ale… co když mě někdo ráno od tebe uvidí odcházet?”
Pokrčila rameny. ”Běž k sobě do pokoje a vezmi si s sebou neviditelný plášť…” No jistě! napadlo ho; jeho mozek byl poněkud přetížený. Jak to, že ona je tak klidná? Ledaže by…skutečně vedle něho chtěla jenom spát. Tak to zřejmě bude. Přesně to řekla. To je to, co chce, prostě se pohodlně přitulit. Harry měl pocit, že by měl mít námitky, vzhledem k tomu, že by bylo rozumnější, kdyby spal ve své posteli. Nechtělo se mu strávit další bezesnou noc (ačkoliv tu nebyla žádná záruka, že se mu to ve vlastní posteli nestane).
Ale nemohl se přinutit, aby ji odmítl. Se staženým hrdlem přikývl. ”Za pár minut k tobě přijdu.” Usmála se a políbila ho na tvář, potom se postavila a zapnula si noční košili. Bez ohlédnutí vystoupala po schodech do dívčí ložnice. Harry si chvilku pohrával s myšlenkou, že by mohl prostě utéct; vyběhnout portrétovým otvorem, dolů po schodech, ven z hradu, změnit se ve Zlatého Griffina a vzlétnout do oblak, proletět se nad jezerem a lesem…
Místo toho na roztřesených nohách zamířil do ložnice a vysvlékl se - nechal si na sobě pouze spodní prádlo, přehodil přes sebe župan a s pláštěm pod paží bosky sešel schody do společenské místnosti. Předtím, než se obrátil k dívčímu schodišti, něco ho napadlo. Vyhrnul si rukáv a přidržel si Sandy před obličejem, aby s ní mohl promluvit.
”Sandy?”
”Ano, Harry Pottere?”
”Dnes v noci se mnou spát nebudeš. Neboj se, bude ti teplo – nechám tě tady u krbu.”
”Proč?”
”No… raději bych to nevysvětloval. Nevadí ti to?”
”Jsem jen zvědavá proč.”
”Promiň, Sandy.”
Položil ji na krbovou předložku. Kdyby to neudělal… ale vytlačil to z mysli. Nějak to, že nechal Sandy tady, se všechno zdálo předem promyšlené, jako vražda. Znovu polkl, postavil se, oblékl si neviditelný plášť a zamířil k dívčím ložnicím.
Když přišel ke dveřím pokoje patřícímu dívkám pátého ročníku, došlo mu, že tu vlastně nikdy předtím nebyl. Opatrně je otevřel. Hermiona zhasla svíčky, ale místnost osvětloval měsíc, který byl skoro v úplňku. Sundal si plášť i župan. Posadil se na okraj rozházené postele, ostatní byly pěkně ustlané a vypadaly opuštěně. Nikdy v celém životě se necítil tak nervózní. Kde je Hermiona?
Dveře se otevřely a ona vešla; předpokládal, že byla v koupelně. Otočila se a zvedla hůlku, přičemž řekla něco, čemu Harry nerozuměl a zamávala jí směrem ke dveřím. Zamykací kouzlo, došlo Harrymu. Odložila hůlku a otočila se, pořád stála u dveří, jakoby byla taky trochu nervózní. Pak se jí na tváři objevil rozhodný výraz a Harry se usmál – tohle byla ta Hermiona, kterou znal. Vrátila mu úsměv, pořád očividně nervózní. Možná by se neměli vystavovat tomu tlaku, možná by si prostě měli lehnout a spát, možná…
Hermiona si rozepnula župan a nechala ho rozevřený, byl tou jedinou věcí co měla na sobě a Harry překvapeně zalapal po dechu. Nemohl uvěřit, jak byla krásná. Myšlenka na spaní ho rychle opustila. Od doby, kdy Dudley poprvé zvedl fotografii, kterou mu poslala si ji mnohokrát pokusil představit. V duchu ji svlékal z bikin a zajímalo ho… ale tohle bylo jiné. Tohle byla skutečnost. Ona byla skutečná. Stála před ním s očekáváním, skoro se zdálo, že se rozbrečí, když něco neudělá a ta myšlenka ho donutila rychle překonat vzdálenost mezi nimi a vzít ji do náruče, spojit jejich ústa, sundat župan a pevně ji k sobě přivinout.
Ruce se jí třásly, když prsty zahákla za gumu jeho boxerek a stáhla je dolů. Odtáhl rty a přitiskl jí je na krk, když na sobě ucítil chladný vzduch a spodní prádlo mu přistálo u nohou. Odkopl ho pryč a poněkud povolil sevření, ale jen proto, aby ji mohl prozkoumat rukama a zmapovat každý centimetr. Ruce následovaly rty, až prudce zaklonila hlavu a z hrdla jí začaly unikat podle jeho názoru ty nejbáječnější zvuky, její ruce mu bloudily po zádech.
Zdálo se, že tak stojí dlouho, ruce a ústa toulající se po celém těle, zrychlený puls, pot perlící se na žhavé kůži jen proto, aby mohl být v zápětí olíznut. Pak na něj Hermiona pohlédla s doširoka rozevřenýma očima.
”Harry,” zašeptala. ”Chci, aby sis sundal ještě něco.”
Vrhl na ní pokřivený úsměv. ”Promiň, mělo mi to dojít,” řekl, zatímco si sundával brýle a položil je na noční stolek.
Vracel se k ní, když se ozvala: ”Ne. To jsem nemyslela. Harry… sundej si toho baziliška.”
Zarazil se a pohlédl na amulet, který se mu houpal na prsou, potom zpátky na ni. Kadeře měla rozcuchané, tělo pokryté měsíčním svitem, vypadala báječně. Polkl. Věděl, že i když před ním stojí takhle a on je naprosto bezbranný, pořád si nebyla jistá, že ji chce, právě ji.
Harry si přehodil řetízek přes hlavu a záměrně ho umístil na stolek hned vedle brýlí, pak k ní natáhl ruku. Pomalu k němu přišla a pevně ho objala.
Zdálo se to správné. Harry byl rád, že čekali tak dlouho. Ale i když se dotýkali a líbali, jejich puls se neustále zrychloval, Harryho něco zaráželo. Jak to, že to vydrželi? Proč to neudělali už dřív, nestrhali ze sebe oblečení a nevrhli se na sebe někde na chodbě, v učebně nebo ve Velké síni? Jak se jim podařilo udržet si tak dlouho sebekontrolu?
Zdálo se, že se čas zastavil. Harry cítil, že ho nikdy neunaví zkoumat rukama její tělo, hrát na ni jako na hudební nástroj, stejně jako že se nikdy nenabaží Hermioniných dotyků… Po chvíli Hermiona zvrátila hlavu a vyklenula záda, vzhlédl k ní a znovu se zmocnil jejích úst; její dech byl jako peklo a vzdechy árií touhy. Roztřeseně se na něj snažila zaostřit a pokoušela se chytit dech. ”Ach, Harry,” zašeptala. ”To bylo… chci říct… moje hlava… ”
Usmál se, chtěl ji víc než kdy dřív. ”Ještě jsme neskončili,” řekl tiše a políbil ji na tvář. Pomalu přikývla.
”Já vím. Jen jsem chtěla říct… moje hlava… explodovala…” lapala po vzduchu.
”V tom dobrém slova smyslu, doufám?”
Zazubila se. ”To je slabé slovo,” stihla říct předtím než si k sobě znovu přitáhla jeho ústa. Potom polibek přerušila a zadívala se na něj. ”Víš, znělo to, jako bys to už předtím někdy dělal,” ozvala se prohnaně. ”Nechtěl bys mi něco říct?”
Teď byla řada na něm, aby zapojil svou mazanost. ”Není co. Až na to, že…”
”Co?”
”Už jsem to s tebou předtím dělal. V duchu. Asi jenom milionkrát…”
”Och, jenom tolikrát? Myslela jsem, že pubertální kluci na to myslí nepřetržitě…”
”A pubertální holky ne?”
Její oči byly zastřené touhou, když rukou sjela dolů a jemně kolem něho ovinula prsty, čímž z něj vyloudila vzdech.” Asi jenom milionkrát…”
Znovu ji políbil a pak rty přesunul na krk. Pomalu se kolem něj začala ovíjet, její ruce, nohy, kolena, přitiskla se k němu a konečně ho pustila dovnitř. Oči se mu rozšířily. Nikdy se necítil tak zranitelný a zároveň v bezpečí, tak chráněný, tak obklopený.
Harry se v duchu vrátil na Vánoční ples, k té krásné dívce s Viktorem Krumem, kdy ji poprvé opravdu spatřil, uviděl, že to je Hermiona. Došlo mu, že až do té chvíle o ní jako o krásce neuvažoval. A její polibek koncem roku na nádraží předtím než se rozdělili… Rozhodně nebyla pod žádnou kletbou. Rona nepolíbila. Hlavou mu proběhly další představy, Hermiona běžící parkem v Surrey, Hermiona pracující s ním na zahradě v Zobí ulici, špinavé šmouhy na tvářích, pot stékající jí po krku dolů, až tam…
Harry ji chtěl minulé léto, chtěl ji celý rok a teď byli konečně spolu, opravdu spolu a zdálo se, jako by to tak měl být vždycky, i když ji neviděl – tedy doopravdy neviděl celé čtyři roky.
Čas ztratil svůj význam. Nakonec začal křičet, pak vyhledal její rty, zatímco se jí tělo rozklepalo, o okamžik později zasténala a on se na ni zhroutil, polibky jí pokrýval ramena, krk, ušní lalůček, čelist…bylo to jako protipól kletby Cruciatus. Už věděl jaké to je cítit bolest, teď každá buňka jeho bytí poznala i opačný efekt.
Hermioniny rty se mu přitiskly na rameno. Zvedl se, aby si ji prohlédl, potom se posunul a lehl si vedle ní, zatímco ji stále pozoroval a hladil ji po tváři. Úplně zářila. Harry byl šťastnější než si kdy pamatoval, měl pocit, že se nikdy nepřestane usmívat.
”Co tvoje hlava?” zeptal se rozpustile.
”Vznáší se někde nad Zakázaným lesem,” odpověděla tiše, potom se nahlas rozesmála. Byl to skutečný smích, ne hihňání nebo chichotání. Směje se jako žena, napadlo ho, ne jako dívka. Byl to báječný a hrdelní smích, který ho nutil chtít ji stále znovu a znovu.
”Jsi tak krásná,” zašeptal. Překvapilo ho, když se zamračila.
”Harry, nemusíš to říkat jenom proto, že jsme…”
”Hermiono, přestaň. Jsi. A tečka. Pokud se se mnou hodláš o tom dohadovat, tak už to nikdy dělat nebudeme,” škádlil ji. Jasná lež. Usmála se.
”To už mi hrozíš frustrací? Dal jsi mi ochutnat Harryho Pottera a pak mi to vezmeš?” Teď byla řada na ní, aby vypadala škodolibě. ”Měla jsem za to, že to jsou ženy, které používají sex jak zbraň.”
Rozesmál se. ”Žádné výhružky. Žádné hry. Jen dva hrozně šťastní lidé, kteří se cítí naprosto báječně.”
”To bez debaty,” souhlasila, přejela mu dlaní po břiše a přehodila přes něj nohu. Díval se na ni, jak zavírá oči, mírumilovný výraz na tváři a cítil, že ty jeho se taky zavírají, i když si byl naléhavě vědom každé částečky těla, která s ní byla v kontaktu. Přemýšlel, jak báječné to bylo, ohromující a skvělé.
* * * * *
Harry se probudil skoro za svítání. Bledé světlo mu umožnilo vidět, kde leží jeho boxerky a župan. Opatrně se vymanil a oblékl se, nakonec si znovu nasadil baziliščí amulet. Zvedl neviditelný plášť a posadil se na kraj postele, zatímco pozoroval její spánek. Už se na ni díval dřív, ale tohle bylo jiné. Tohle bylo o dost víc než líbání v učebně formulí, pozdě v noci na krbové předložce nebo spaní bok po boku během vánočních prázdnin. Tohle bylo neuvěřitelné.
Pohladil ji po ruce a pak s ní jemně zatřásl a zašeptal její jméno. Konečně se zavrtěla, a podívala se na místo kde předtím ležel, pak, jakmile se zorientovala, zjistila, že sedí na kraji postele. Posadila se, zatímco se snažila, aby její oči zůstaly otevřené. Přikrývka jí sklouzla k pasu a Harry zadržel dech.
”Hermiono, chystal jsem se ti říct, že musím jít, ale ty mi to zrovna neulehčuješ, když tu takhle sedíš a jsi tak… tak… ”
Usmála se a pak se naklonila, aby mu dala pusu. ”Věřím, že slovo, které hledáš je nahá. Vlastně, chystám si obléct noční košili a konečně se trochu vyspat.” Postavila se a přešla k šatníku, Harry polkl a přemohl touhu ze sebe znovu strhat šaty.
Když si oblékla dlouhé tričko, posadila se vedle něj a propletla svoje prsty s jeho.
”Ráda bych řekla, uvidíme se v sedm, abychom si zaběhali, ale svoje tělesné cvičení už máme za sebou, nemyslíš?” Harry se zazubil. ”Ale nechoď na snídani beze mě, dobře? Chci být s tebou o prázdninách co nejvíc.”
Stále se usmívajíc ji lehce políbil. ”Samozřejmě. Ani by mě nenapadlo jíst bez tebe.” Na okamžik se zarazil, aby si urovnal myšlenky. ”Hermiono, potřeboval bych se tě zeptat na několik věcí. Šla jsi… šla jsi k Madam Pomfreyové pro…”
”Ano,” řekla jednoduše. ”Už před dvěma měsíci.”
”Před dvěma měsíci!”
Nesměle se usmála. ”Až do včerejší noci jsem nesebrala odvahu. A i tak jsem byla…docela nervózní. Čekala jsem, že ode mě s křikem utečeš někam do noci…”
Pohladil ji po vlasech. ”Och, Hermiono… jako by se to někdy stalo.”
Vzhlédla k němu s lesklýma očima. ”Co byla ta druhá věc, na kterou ses mě chtěl zeptat?”
Harry si nebyl jistý, jestli by teď o tom měl začínat. Vypadalo to jako nedostatek důvěry. Ale… musel to vědět. ”Hermiono… necítíš se jako bys byla… pod nějakým kouzlem, že ne?”
Zabořila mu ruce do vlasů a přitáhla si ho k dlouhému polibku. Když přestala, podívala se mu do očí. ”Jen pod kouzlem Harryho Pottera,” řekla pevně.
Polkl a zadíval se na ni. ”Už jsem se zmínil, že mi ten odchod neulehčuješ?”
Zakřenila se. ”Dobře. Až na to, že bys vážně měl jít, než se Neville a Seamus vzbudí.”
”Já vím.” Vstal a oblékl si neviditelný plášť. Hermiona sáhla po své hůlce a přešla ke dveřím, aby odstranila zamykací kouzlo, kterým je v noci zajistila. Obezřetně je otevřela a opatrně se rozhlédla.
”Pusto. Můžeš jít.”
Předtím než odešel ji pohladil a pak vyklouzl ze dveří. Hermiona vypískla a pak se zasmála.
”Sáhl na mě Neviditelný muž,” řekla v legraci. ”Jak excentrické.”
Usmál se, i když se to snažil potlačit. Cítil se báječně. Zlehka sešel schody, přičemž se mu chtělo skákat a opatrně zamířil ke chlapecké ložnici. Doufal, že Neville a Seamus budou tvrdě spát a že je nenapadlo kontrolovat jeho postel nebo společenskou místnost. Doufal ve spoustu věcí.
Ale oba chlapci tiše oddechovali za zataženými závěsy svých postelí, když vešel do pokoje. Sundal si plášť a opatrně ho složil do kufru, pak si svlékl župan a vklouzl do postele. Když v ní byl sám, zdála se mu až příliš velká a opuštěná. Harry si přitáhl pokrývku až po bradu a znovu si přehrával události prožité noci. Okamžik před tím, než ho přemohl spánek se na jeho tváři objevil široký úsměv.
* * * * *
Harry se znovu vzbudil v osm hodin. Roztáhl závěsy na posteli a uviděl, že Seamus je už oblečený a nachystaný k odchodu.
”Ach! dobré ráno Harry. Myslel jsem, že spíš. Byl jsi dole docela dlouho, že?”
Harry přikývl. ”Usnul jsem u čtení. Ale už jsem toho naspal dost.” Vstal a přešel k šatníku. Seamus odešel. Zatímco se oblékal, Harry poslouchal Nevillovo mírumilovné oddechování. Chystala se Ginny rozejít s Malfoyem? zajímalo ho. Měla pocit, že Neville bude méně naléhat? Podle něj to bylo docela možné. Těžko si dokázal Nevilla představit, jak někoho osahává. Vydrž to ještě chvilku, Ginny, myslel si. Do té doby, než se Malfoyův otec dostane do Azkabanu…
Jeho myšlenky se od Ginny přesunuly k Hermioně, která byla jen o sedm měsíců starší než Ginny. Ne jen, že byla připravená, celou věc pěkně zorganizovala. A myslela si, že on s křikem uteče do noci! Ale potom si vzpomněl, jak se před ní schovával během vánočních prázdnin. Taky měl trému.
Nechal stále ještě oddechujícího Nevilla spát a zamířil do společenské místnosti. Vyzvedl Sandy od krbu. Když ji zvedl, řekl jí šťastně, ”Dobré ráno, Sandy!”
”Dobré ráno, Harry Pottere. Proč jsi mě minulou noc nenechal spát s tebou?”
”Víš, Sandy… já jsem strávil noc s Hermionou a tak nějak jsem chtěl, abychom tam byli jen my dva…”
”Před tím jsi s ní taky trávil noc, se mnou na své paži. Proč jsi mě tam minulou noc nechtěl?”
”To bylo jiné.”
”Jak jiné?”
Zamračil se. ”Prostě bylo. Nejsem si jistý, jak bych ti to vysvětlil, jestli by to had vůbec pochopil…”
Vzhlédl a na vrcholku schodů uviděl Hermionu, která stejně jako on, měla na hábitu připnutý svůj prefektský odznak a tak zářila, až ho napadlo, že si toho určitě někdo musí všimnout.
”Moje uši planou,” řekla mu.
”Cože? Nemohlas rozumět…”
”Ne. Pro mě to je jen syčení. Ale měla jsem pocit, že vím, o čem spolu mluvíte.”
”Nechtěl jsem… tedy… já…”
Usmála se na něj a pak se rozesmála naplno. ”Netvař se tak provinile, Harry! Dělala jsem si legraci.” Vrátil jí úsměv a omotal si Sandy znovu kolem paže. Nikdo si tu záři nemůže poplést, myslel si. Každý hned uvidí…
Ale to se nestalo. U snídaně seděli u nebelvírského stolu naproti sobě. Harry se pokoušel nedívat se na ni moc často. S díky zabručel, když mu nabídla ke čtení část svého Denního věštce. Vlastně se mu nechtělo číst, ale pak si všiml, že je tu část, které si předtím nikdy nevšiml, finanční sloupek, který se jmenoval Vaše denní zisky. Přelétl články o nadějných kouzelnických obchodech a těch, které se řítily k bankrotu (jedno z knižních nakladatelství bylo až po krk v červených číslech). Měl bych nechat Siriuse, aby něco z mých peněz investoval, přemýšlel. Rozhodně to bude lepší, než když se jen tak povalují v trezoru.
Z nějakého důvodu se mu chtělo proletět se na Kulovém Blesku, ale pak ho napadlo, že Hermioně se asi nebude chtít jen tak sedět a pozorovat ho, jak létá. Ale třeba by chtěla letět s ním. Znovu si přehrával jejich společný let, když se pokoušeli oknem uniknout z učebny Formulí. Od té doby létal, aby McGonagallové předvedl, že to už umí. Večer po večeři chodili dolů k okraji Zakázaného lesa a poté, co se přeměnil, roztáhl svá křídla a vyletěl do oblak, čím dál tím výš až konečně ucítil jak se mu o břicho otírají vrcholky stromů.
Skoro se přeměnil zpátky a zřítil se dolů, když uviděl mýtinu, kde žili obři. Několik minut nad nimi kroužil, zatímco pozoroval jejich pohyb po táboře, uprostřed oheň a několik míst k sezení, sledoval je u vaření a u něčeho co vypadalo jako činění kůží. Harry nechtěl vědět, z jakých zvířat ty kůže byly. Nevšimli si ho a on byl za to vděčný, ačkoliv se nemusel znepokojovat – byl příliš vysoko, aby na něj dosáhli. Letěl zpátky k McGonagallové a znovu se proměnil, aniž jí řekl, co viděl. Věděl, že učitelé o přítomnosti obrů ví, ale zároveň si připomněl, že jako student by o tom neměl mít ani ponětí.
Bylo to skvělé; měl pocit, že to za tu bolest v kostech stojí. Připomnělo mu to okamžik, kdy poprvé letěl na koštěti, jak se ve vzduchu cítil jako doma. Teď věděl proč; byl k tomu zrozen, vznášet se ve vzdušných vírech, opatrně pomocí správného úhlu křídel vyhledávat ten pravý vítr, kroužit nad zemí zatímco se chystá přistát…
Po snídaní zamířili Harry s Hermionou do vstupní haly. Dost blízko sebe, ale nedotýkali se. Podíval se na ní koutkem oka, všiml si, že se na něj dívá a nedokázal potlačit malý úsměv, který se mu zformoval v koutku úst. Hermiona vypadala jako by se snažila zachovat vážnou tvář. Došel ke dveřím a pak ven, cítil, že ho v těsné blízkosti následuje. Nikdo jiný v dohledu nebyl. Harry vklouzl do křoví blízko dveří, přičemž se vyhnul vysoké křovině, která byla vytvarovaná do podoby Hipogrifa. Zdálo se to příhodné. Během okamžiku u něj byla Hermiona. Přitáhl si ji k sobě a ona mu dala ruce kolem krku, zatímco se líbali, jedna její ruka sjížděla, čím dál níž a přinutila Harryho zasténat. S úsměvem se od ní odtáhl, ale ona nechala ruku přesně tam, kde byla.
”Slečno Grangerová,” řekl škádlivě. ”Pokoušíte se zkompromitovat mou poctivost?”
”Pozdě,” připomněla mu, zatímco ho líbala na krk. ”V každém případě, později se pokusím na jistých veřejných místech poněkud ovládat, ale momentálně se snad nemusím namáhat?”
Harry jí svůj souhlas dokázal tak, že se k ní nahnul a znovu jí políbil, přičemž nechal svoje ruce putovat po dříve zakázaném území. Asi za minutu se Hermiona vyprostila, aby se nadechla a řekla: ”Ne, že by to nebylo pěkné, ale to budeme trávit celé prázdniny muchlováním a hledáním cesty v křoví? Jsou tu snad mnohem pohodlnější místa, kde můžeme… hmm… dělat víc…” pokrývala jeho krk polibky a nechala své ruce klouzat po jeho těle.
”Vlastně,” ozval se, zatímco se pokoušel nezcvoknout z toho, co právě dělala, ”přemýšlel jsem, jestli by ses nechtěla proletět.”
Přitiskla se k němu a zdálo se, že to zvažuje. ”Hmm. To by mohl být dobrý nápad. Vážně bych se už měla dostat přes svou fobii, jednoho dne budu schopná se přemisťovat, ale než k tomu dojde, tak bych se opravdu měla víc sžít s koštětem.”
”No… já jsem nemluvil o koštěti.” Zamračila se a pak vytřeštila oči, když jí došlo co tím myslel. ”Ach, to ne, Harry Pottere! Znovu to neudělám!”
”Hermiono, vždyť to fungovalo…”
”Potom jsi byl pěkně vyčerpaný! Co kdybys to přehnal a změnil se, zatímco bys byl ve výšce sto stop? Zabil by ses! A to ani nemluvím o tvém pasažérovi. Nehledě na to, že máš s sebou Sandy, nebo ne?”
”Letěl jsem už ve výšce dvě stě stop Hermiono a McGonagallová je přesvědčena, že to zvládám. No tak, pojď. Bude legrace. Můžu Sandy někde položit, takže se jí nic nestane.”
Hermiona sevřela rty do pevné linky. ”Je mi líto Harry, já prostě… mohli bychom raději pracovat na tom koštěti?”
Povzdechl si a políbil ji na čelo. ”Samozřejmě. Nebudu na tebe tlačit.”
Opřela se o jeho hruď a podívala se mu do obličeje. ”Ne,” řekla zamyšleně, ”to nikdy neděláš. To je důvod, proč jsem musela jít a svést tě.” Potom se zasmála tím samým smíchem, který si pamatoval z předešlé noci, dala mu mlaskavou pusu a pak ruku v ruce opustili křoví. Vystoupali do Nebelvírské věže, Harry se chystal vzít si svůj Kulový Blesk a zeptat se Freda nebo George jestli si Hermiona může půjčit jedno z jejich košťat, takže by pak nebyla odkázaná na ty ubohá školní, která škola přechovávala pro ty studenty, co neměli svá vlastní.
Ale když vešel do ložnice, uslyšel divný zvuk. Zdálo se, že přichází z Nevillovi postele. Zamračeně přišel blíž a odtáhl závěs, šokovaný tím co uviděl. Neville se celý chvěl a potil, jeho kůže měla zelený nádech a jeho oči byly podivně žluté. Harryho najednou napadlo, že neví, jakou barvu by Nevillovy oči měly mít, ale byl si naprosto jistý, že rozhodně ne žlutou. Měl na sobě bleděmodré pyžamo, které bylo celé propocené, pohled zaměřený přímo nad sebe, pusu doširoka otevřenou v tichém výkřiku, jak se chvěl a potil.
Harry zpanikařil, udělal jedinou věc, která ho napadla. Utíkal ke dveřím a zakřičel ze schodů: ”Hermiono!”
Vrátil se zpátky k Nevillově posteli, ten se začal prudce zmítat. Zdálo se, že dostal nějaký záchvat. Bál se ho dotknout nebo vydat nějaký zvuk. Cítil se paralyzovaný. Jediné co mohl udělat bylo stát a pozorovat utrpení toho chlapce, kterého znal pět let.
Slyšel kroky na schodech a v její hlase rozeznal záchvěv paniky, když vykřikla: ”Harry! Jsi v pořádku?” Samozřejmě, myslela si, že se něco stalo jemu, došlo mu. Ale jakmile se dostala do místnosti a uviděla, kde stojí, okamžitě běžela k Nevillovi.
”Neville!” vykřikla a klesla na kolena. Ihned mu položila ruku na čelo, potom na krk, aby si ověřila puls.
”Má nepravidelný puls; strašně rychlý, pak poskočí a znovu buší hrozně rychle,” řekla po půl minutě. Harry žasnul nad tím, jak dokázala okamžitě po svém příchodu převzít kontrolu nad situací a dotknout se ho, když jeho to děsilo. Ne kvůli sobě, ale kvůli tomu, že by to mohlo Nevillovi ublížit. Vezmeme ten pohár společně… blesklo mu hlavou…
”Musíme ho dostat na ošetřovnu,” ozvala se naléhavě.
Harry přemýšlel. ”Co kdybychom ho omráčili? Mohli bychom ho uvrhnout do…” hledal výraz, kterým by to pojmenoval.
”Stáze? Dobrý nápad. A pak můžeme použít zaklínadlo Mobilicorpus, abychom ho tam dostali.” Přesně to udělali, a když se objevili ve společenské místnosti s Nevillovým tělem, každý, kdo byl přítomný, šokovaně vzhlédl. Alice, která seděla u stolu s Angelinou a připravovala se na O.V.C.E. vstala a okamžitě k nim přiběhla. Dvojčata sedící u ohně a zabývající se stejnou činností taky polekaně vzhlédla. Pokud věděli, byl na nejlepší cestě stát se přítelem jejich sestry.
”Omráčili jsme ho, abychom ho mohli dostat na ošetřovnu,” oznámila všem Hermiona.
”Když jsem přišel do pokoje, vydával divné zvuky, chvěl se, potil a vypadal… vypadal takhle…” řekl ochraptěle Harry, zatímco referoval o jeho nazelenalé barvě a žlutých očích, které měl pořád otevřené.
”Půjdeme s tebou,” rozhodli se George s Fredem a Alice s Angelinou je následovaly. Všech šest eskortovalo Nevillovo tělo na ošetřovnu a Harrymu se ze všech těch událostí začala točit hlava.
Je nás tu šest, letělo mu hlavou. Stejný počet lidí, co je třeba k nesení rakve. Neville bude v pořádku, řekl jiný hlas, ozývající se z rozdílné části mozku. Nemysli na nosiče rakví. Zdá se ti, že je v pořádku? odporoval mozek. Harry cítil, že se mu každou chvíli rozskočí hlava. Nebyla to jeho jizva, to nebyl Voldemort. Cítil, že neví jak tohle zvládnout, ze všech lidí právě Neville se stal obětí… obětí… čeho? Co se mu stalo a kdo mu to udělal? Sevřelo se mu hrdlo, nemohl polknout.
Když se konečně dostali na ošetřovnu, George otevřel dveře a Harry s Hermionou navedli Nevilla dovnitř. Harry utíkal najít madam Pomfreyovou do její kanceláře, ale nebyla tam. Zdálo se mu, že uslyšel zvuk z Lékárny, tak otevřel dveře, aniž by se obtěžoval zaklepat. Namísto madam Pomfreyové, ale Harry našel Snapea, právě sahajícího po nádobě označené Roztlučený Kapradník, který se očividně chystal přidat do bublajícího kotlíku, pod kterým plápolal purpurový oheň.
”Och!” řekl s úlevou, jakmile Snapea zahlédl. ”To jsem rád, že jste to Vy! Pojďte rychle. Jde o Nevilla.”
Snape s hlasitým bouchnutím položil nádobu dolů na stůl a než Harry stačil mrknout, prošel kanceláří madam Pomfreyové na ošetřovnu. Hermiona Nevilla přemístila na jednu z postelí a zrušila přenášecí i omračovací kouzlo. Ležel tu tak jako předtím ve své posteli, chvěl se a potil, s bledou zelenou kůží a žlutýma očima. Snape se nad něj naklonil, přitiskl mu ucho na hruď a položil prsty na krční tepnu stejně jako předtím Hermiona. Podíval se Nevillovi do očí, prohlédl si jeho kůži a potom pusu. Měl strašně oteklý jazyk. Bylo překvapující, že se jím neudusil.
”Longbottome!” zařval mu do obličeje, zatímco oběma rukama držel Nevillovu hlavu. Pohlédl mu do očí, lehce se pohybovaly. ”Co vidíte, Longbottome?” zašeptal naléhavě.
Neville otevřel pusu a zasípal hlasem, který zněl jako chřestot smrti. ”Štíry. Brouky. Mám je na celém těle. Jsou na zdech…” Najednou se začal dusit a celé tělo zachvátila křeč. Harry zatnul zuby, nemohl takhle Nevilla vidět. Jeho hlas zněl hrozně – ne jako Nevillův.
Snape vytáhl svou hůlku a zašeptal, ”Reducio,” zatímco zamával na Nevilovou pusou. Dušení přestalo, ale křeče ne. Snape vzhlédl k Alici, která to pozorovala s rukou přitisknutou na ústech.
”Ví o tom profesorka McGonagallová?” zeptal se jí náhle. Zavrtěla hlavou. Ukázal na Angelinu. ”Vy. Jděte pro ni. Vy…” ukázal na Alici. ”Vy jste primuska… pamatujete si heslo do ředitelovy pracovny?” Přikývla. ”Jděte pro něj. Hned.”
Alice a Angelina se otočily a zmizely. Fred s Georgem dosud opodál okouněli, vypadajíc tak vážně, jak je Harry ještě nikdy neviděl. ”A Vy dva!” vyštěkl na ně najednou Snape. ”Udělejte se pro jednou užiteční a zjistěte, kde je ta zatracená Pomfreyová!”
”Já prohledám skleníky,” řekl Fred běžíc ke dveřím.
”Já knihovnu,” zavolal George přes rameno, než zmizel.
”Prostě ji najděte!” zakřičel na jejich záda. Hermiona seděla na opačné straně postele než Snape, držíc Nevilla pevně za ruku a mumlala nesmyslná, ale uklidňující slova bezvědomému chlapci. Přestal se zmítat a Snape mu znovu překontroloval puls. Harry viděl jak starostlivě se Snape choval, jak opatrně. Možná byl celou tu dobu k Nevillovi drsný z toho samého důvodu, který uvedl Siriusovi, když se ho ptal na Harryho – aby ho zocelil. Co se stalo? Vrtalo Harrymu hlavou. Co je s ním?
”Co je s ním?” zeptal se tiše Harry. Jakmile si to pomyslel, nedokázal to nevyslovit.
Snape se na něj nepodíval, pořád sledoval Nevilla. ”Absťák. Nejsem si jistý, na čem se stal závislý, ale rozhodně je to abstinenční záchvat. Mám několik dohadů, ale pokud nezjistíme, co bral…”
”Vím, kdo by to mohl vědět,” řekl náhle Harry. Snape se otočil a zvedl obočí. ”Ginny Weasleyová a Draco Malfoy obvykle společně pracovali v učebně ve stejnou dobu jako Neville. Měli by to vědět.”
Snape přikývl. ”Použijte můj kabinet,” řekl a otočil se zpátky k Nevillovi. Harry rychle zamířil ven z místnosti a proběhl chodbou, dolů po mramorových schodech do vstupní haly, přes Velkou síň ke dveřím do tajné chodby, vedoucí ke Snapeově kabinetu. Utíkal, jak nejrychleji to šlo. Aby pomohl kamarádovi v nouzi.
Na okamžik zpanikařil, když nemohl najít správný kámen, na který se muselo zatlačit. Pak se náhle zeď pod tlakem jeho ramena pohnula a on se protáhl do místnosti.
”Incendio!” vykřikl hlasitěji, než bylo nutné, když zamířil na ohniště v krbu. Emoce v něm vířily jako rozjetý vlak. Zredukoval plameny, které náhle vyšlehly do nebezpečné výšky, na rozumnou úroveň a třesoucí rukou vhodil do ohniště trochu prášku z nádoby na krbové římse. Plameny zezelenaly a on hlasitě vyhrkl: ”Doupě.”
Po několika okamžicích se objevila tvář paní Weasleyové.
”Harry!” zvolala. ”Tak ráda tě vidím! Co tvoje prázd…”
”Paní Weasleyová! Omlouvám se, že Vás přerušuji, ale musím mluvit s Ginny! Je to naléhavé!”
Paní Weasleyová se jeho reakcí zdála zdrcena, vždycky se k ní choval zdvořile. ”Samozřejmě,” řekla tiše a potom zavolala Ginny. Její hlava zmizela a za okamžik byla nahrazena Ginninou. Vlasy měla stažené do neuspořádaného ohonu.
”Harry, co…”
”Jde o Nevilla. je na ošetřovně s abstinenčními příznaky. Snape potřebuje vědět, co užíval za lektvar, protože ať to bylo cokoliv, stal se na tom závislý, potom přestal a teď… ach, Ginny, vypadá, jako by umíral…” zašeptal.
Ginny zbledla. ”No,” řekla roztřeseně, ”vždycky pracoval na těch samých dvouch lektvarech. Jeden se jmenoval nějak jako k… kupříklad…”
”Kurážný lektvar?”
”Ano, to je ono. Nevím, k čemu je. A ten druhý byl nějaký druh paměťového lektvaru. Memo…Mnemotic… nebo tak nějak…”
Harrymu náhle bleskla hlavou stránka z učebnice. ”Mnemonický lektvar?”
”Ano! Přesně ten. Jsem si tím docela jistá. Och, Harry, jak je to zlé? Bude v pořádku?”
”Nevím. Potřebuji to říct Snapeovi. Díky Ginny.”
Její tvář zmizela z plamenů a Harry se chystal oheň uhasit, když ho něco napadlo. Hodil do krbu ještě troch prášku a řekl: ”Alastor Moody.” Za moment se v plamenech objevila Moodyho znetvořená tvář.
”Ano, Pottere?” řekl vlídně, když uviděl, kdo ho volá.
”Přijďte hned na ošetřovnu pane profesore. Jde o Nevilla Longbottoma.”
Moody mu neodpověděl. Jeho tvář už zmizela. Věděl, že v takovéto situaci Moody na formalitách netrvá. Dobře, pomyslel si Harry, bude tam rychle. Pak ho napadlo jak asi rychle, když si vybavil vzdálenost mezi Moodyho kanceláří a ošetřovnou s ohledem na jeho dřevěnou nohu. No, odhadoval Harry, možná to je ten důvod, proč tak rychle ukončil hovor.
Harry uhasil oheň, protáhl se zpátky na chodbu a znovu uzavřel tajný průchod. Najednou mu došlo, že by lidi našel mnohem jednodušeji, kdyby si došel pro svou mapu. Proč na to nepomyslel? Nebo George s Fredem? Všichni byli tak zmatení předešlými událostmi, Harry cítil, jako by neměl žádný mozek a reagoval jen na základě zvířecích instinktů.
Vyběhl jedny schody po druhých, až se konečně dostal ke dveřím ošetřovny. Když je otevřel, zjistil, že madam Pomfreyová už dorazila. Vedle ní stáli Brumbál s McGonagallovou. Proklepávala Nevilla, zatímco Snape přihlížel. Hermiona a dvojčata ustoupili ke dveřím do kanceláře, společně s Angelinou a Alicí. Fred Harrymu diskrétně vtiskl do dlaně kousek pergamenu a ten předtím, než ho strčil do kapsy, na něj pohlédl. Mapa. Takže je napadlo ji použít. Kývl na Freda. Není divu, že lidé dvojčata považují za chytráky. Těžko můžete vymyslet takové lumpárny bez náležité inteligence. Hermiona se k němu otočila se zmučeným výrazem ve tváři. Zašklebil se, potom přešel k dospělým stojícím kolem Nevillovy postele.
”Jsou to dva lektvary,” řekl jim. ”Kurážný a Mnemonický.”
Snape zbledl. ”Kurážný lektvar je návykový, když se užívá ve velkých dávkách nebo příliš často. A hlavní složka Mnemonického lektvaru je Jinan dvoulaločný, který zabraňuje srážení krve. Obsahuje ještě další protisrážlivé komponenty. A když si ho člověk vezme hodně…”
”Tak co?” chtěl Harry vědět.
”Jeho krev ztratí veškerou schopnost srážení. Je to horší než hemofilie.”
”A když se zkombinují?”
Otočil se a znovu pohlédl na Nevilla. ”To je to, co nevíme.”
Madam Pomfreyová ustoupila od Nevilla a pokynula Snapeovi, Brumbálovi, McGonagallové a Harrymu, aby ji následovali do její kanceláře. Harry přes rameno pohlédl na ostatní, kteří do jejího gesta nebyli zahrnuti. To, že se k němu chovali, jako k dospělému ho lehce znervóznilo, bylo uklidňující být dítětem a nechat starší, moudřejší lidi ať si s krizí poradí. Potom přemýšlel nad tím, co se stalo v noci a co s Hermionou sdíleli. Myslel na Voldemorta a hřbitov, kde byl pohřben Raddle senior… Své dětství nechal nenávratně za sebou.
V kanceláři se k nim madam Pomfreyová otočila čelem, vypadala velice pochmurně. ”Podle mého názoru má abstinenční záchvat z Kurážného lektvaru. O Mnemonickém lektvaru není známo, že by byl návykový, ačkoliv jak podotknul profesor Snape, může mít katastrofické, dlouhodobé následky. Mou hlavní obavou je, že abstinenční záchvat teprve začal. Tohle je pouze první fáze, ten zelený odstín kůže, žluté oči a halucinace. Jak bude postupovat, nastanou u něj výbuchy násilí následované pláčem, ostrým smíchem a sebevražednými sklony. Potřebujeme ho udržet na uzdě a celou dobu u něj musí někdo zůstat. Mohl by si ublížit a vykrvácet - to je riziko způsobené nesprávným užitím Mnemonického lektvaru. Až k smrti, pokud nebude po ruce někdo, kdo ho spoutá vhodným zaklínadlem. Bylo by mnohem lepší, kdybychom ho převezli do nemocnice svatého Munga…”
”Ne!” řekl náhle Snape. Harry na něj překvapeně pohlédl. Nevillovi rodiče tam byli. Kvůli Barty Skrkovi juniorovi, kterého Snape naverboval. Harry si ho pátravě prohlížel. ”Měl by být se známými lidmi. Já… já udělám rozvrh pro jeho přátele, kteří u něj budou sedět, stejně jako všechny učitele, co se budou chtít zapojit. Samozřejmě bychom měli informovat jeho babičku.” Kývl na McGonagallovou, která se zdála být dotčena, že rozhoduje o studentovi z její koleje, ačkoliv s ním nediskutovala. Brumbál mu pokynul.
”Souhlasím. Bude to tak vyhovovat, Poppy?”
Dívala se na Brumbála jakoby si přála, aby nebyl ředitel a ona se s ním mohla dohadovat. ”V pořádku,” prohlásila zdráhavě. Opustili kancelář. Jak Brumbál vysvětloval ostatním, co bude Neville potřebovat, Harry se cítil, jakoby byl v mlze. Vzpomněl si, jak se ho Neville den před ceilidhem ptal na Eupatorium fistulosum. Teď mu došlo, proč mu název té rostliny byl tak povědomý. Byla hlavní složkou Kurážného lektvaru. Harry byl rád, že si ho vzal jen jednou. Snape ho taky použil, když chodil do školy. Stal se snad na něm závislým a prodělal absťák? Nebo ho, stejně jako on, použil jen jednou?
Matně si byl vědom, že se Hermiona s Alicí dobrovolně nabídly, že prodiskutují se všemi studenty, kteří ve škole zůstali na prázdniny, jestli by byli ochotní střídat se u Nevillovy postele. Během tohoto horečného plánování se Harry otočil a znovu pohlédl na Nevilla. Pomalu přešel k jeho posteli a vzal mu ruku do svých dlaní. Byl to divný pocit, byla studená a vlhká. Co kdyby se rozhodl ten lektvar brát dávku po dávce? Tak bych tu teď místo něj ležel já, přemýšlel.
”Jsem u tebe, kamaráde,” řekl tiše jediné osobě, která ho porazila v Soubojnickém klubu. To bylo pravděpodobně díky tomu lektvaru, došlo mu. Ale vítězství mu neupíral, Neville pravděpodobně už po zbytek života nikdy neprožije okamžik, jako byl tenhle, pokud vůbec nějaký zbytek života ještě má…
Ne. Polemizoval Harry v duchu se svým mozkem. On bude v pořádku, bude. Musí být…
Seděl v křesle, kde předtím byla Hermiona, pořád držel Nevilla za ruku, jakoby skrz to sevření do něj mohl přenést něco ze svého zdraví. Slyšel, že ostatní odešli, madam Pomfreyová odešla do kanceláře a zavřela za sebou dveře. Byl s Nevillem na ošetřovně sám. Aniž by něco řekl, všichni věděli, že dobrovolně vzal první hlídku. Seděl, díval se na něj a hlavou mu letěla vzpomínka za vzpomínkou. V jeden okamžik uslyšel, že na něj Sandy něco zasyčela, ale nemohl se na její sdělení soustředit, takže ho překvapilo, když vzhlédl a uviděl v nohách Nevillovy postele stát Moodyho. To bylo to, co mu chtěla říct - Pošuk Moody přichází (ačkoliv ona řekla kyklop s jednou nohou).
Pokynul Harrymu. ”Jak je na tom, Pottere?” zeptal se hlubokým, zasmušilým hlasem. Harry mu osvětlil oba lektvary, postup abstinenčního záchvatu a výměnu stráží, která bude nezbytná. ”Ale Pomfreyová řekla, že se uzdraví?”
”Ano. On jen…” Harryho hlas se zadrhl.
”To je v pořádku, Pottere. Nemusíte nic vysvětlovat. Došlo mi, že jste to byl Vy, kdo ho našel.” Harry přikývl. Moody vydal hluboký povzdech. ”Já jsem našel je.” Harry na okamžik vypadal zmateně, ale potom mu došlo, co měl Moody na mysli. Nevillovy rodiče. Poté, co byli Bartym Skrkem juniorem a jeho kamarády Smrtijedy mučeni kletbou Cruciatus.
”Nakupovali na Příčné ulici vánoční dárky pro svého syna. On byl s nimi. Neměl ani dva. Baculatý, zdravý kujón. Tak šťastný, jak si jen dokážete představit. Když jsem je našel za hospodou na Obrtlé ulici, křičel z plných plic a pokoušel se přinutit svou matku, aby ho vzala do náruče. Chudák Gemma! Jen zírala na oblohu, stejně jako Frank. Vzpomínám si na jejich svatbu… Chodil jsem do školy s Frankovou matkou, Verity. Tenkrát se jmenovala Verity Gillespiová. Verity to, co se stalo Frankovi a Gemmě zlomilo srdce. Gemmu zbožňovala. Brilantní, překrásná… adoptovala by ji, kdyby mohla. Žádné napětí mezi snachou a tchýní!” Moody si povzdechl. ”Krásná, dokonalá rodina.”
Harry se otočil a znovu pohlédl na Nevilla, na jeho neduživou pleť a strašidelné oči. Pokoušel si ho představit jako šťastné batole, ale nedokázal to.
”Zrovna jsem je byl navštívit - Franka a Gemmu. V pondělí,” pokračoval Moody. ”A teď tam bude i jejich syn…”
”Ne!” vykřikl Harry stejně vehementně jako Snape. ”Bude v pořádku. Musí!” Slzy, které zadržoval, konečně našly svou cestu zpod víček a stékaly mu po tvářích do pusy. Neobtěžoval se je setřít. Křečovitě sevřel Nevillovu ruku a pohledem se zabodl do Moodyho. ”Bude v pořádku!”
Moody se zamračil. ”Vím Pottere, že si to chcete myslet. On je Váš přítel, znáte ho pět let…”
”Ale to je právě to,” ozval se přiškrceně Harry. ”Neznal jsem ho. Nikdo z nás. Seamus a Dean jsou kamarádi, stejně jako Parvati s Levandulí. Pak já, Ron a Hermiona… Neville byl vždycky ten podivný chlapík v pozadí. Teprve loni jsem náhodou zjistil pravdu o jeho rodičích a Brumbál mě požádal, abych o tom nikomu neřekl. Nemyslím si… nemyslím si, že někdo z nás Nevilla skutečně zná.”
Moody přikývl. ”Vždycky tu je někdo jako on. Obrácený do sebe. No, po tom co se stalo, mě to nepřekvapuje. Zvlášť, když se tam ukázal ten idiot z Ministerstva…”
”Cože?”
”Víte, tenkrát to byla velká událost. Frank a Gemma Longbottomovi! Byli jediným bystrozorským manželským párem, který dokázal udržet v rovnováze práci a rodinný život. Dohromady byli báječní. Všichni jsme věděli, že nikdo po kom šli, neměl šanci. A pak se tam ukázal ten idiot, Longlegs, Locklegs, Longheart…”
”Lockhart? Zlatoslav Lockhart?”
”Jo. To je ten parchant. Ministerský specialista na paměťová kouzla. Čerstvě ze školy. Rozhodl, že pokud nezakročí, tak malý Neville, když viděl, jak jeho rodiče mučili, bude mít trauma na zbytek života. Pokoušel jsem se ho zastavit, ale úplně se mi to nepodařilo, ne předtím, než bylo pozdě. Nevím, jaké by to bylo, kdyby ten parchant použil plně kvalifikované kouzlo na ještě ne dvouleté dítě. Pravděpodobně by se mu obě půlky mozku nespojily dohromady. Naštěstí se mi podařilo zařídit, aby za to dostal padáka.”
Harry na něj nevěřícně zíral. Lockhartovi se skoro podařilo uplatnit paměťové kouzlo na něj a Rona, když byli dole v Tajemné komnatě. Díky bohu za Ronovu zlomenou hůlku, pomyslel si a znovu pohlédl na Nevilla. Takže to bylo vadné Lockhartovo paměťové kouzlo, které Nevilla celou tu dobu omezovalo. A teď to konečně vypadalo, že se přes to dostal. Musel užívat obrovské dávky Mnemonického lektvaru, došlo Harrymu.
Moody ho poplácal po rameni a řekl: ”Jste mu dobrým přítelem, Pottere.” Jak se otočil o odchodu, Harry si pomyslel: Ne, nejsem. Ale od teď budu…
* * * * *
Harry si nebyl jistý, kdy usnul. Jeho hlava byla na matraci vedle Nevillovy nohy. Neville škubl rukou a praštil ho do obličeje. Trhl sebou a rozhlédl se kolem právě v okamžiku, kdy se dveře ošetřovny otevřely. Jak dlouho spal? zajímalo ho. Překontroloval Nevilla, který vypadal stejně jako předtím.
Hermiona přešla k posteli a položila Harrymu ruku na rameno, naklonila se k němu a políbila ho na tvář. ”Jdi si odpočinout,” řekla tiše. ”Teď je řada na mně.” Harry se podíval na hodiny, byly dvě. Podíval se oknem, skrz sklo zahlédl větve stromů. Bylo brzké odpoledne. Podíval se na ni a náhle pocítil zdrcující touhu ji políbit, vidět ji nahou… Okamžitě podobné myšlenky potlačil. Jak na to může myslet, když Neville… Harry vstal a nabídl jí své křeslo, postavil se k nohám postele a před tím než se obrátil k odchodu, znovu pohlédl na Nevilla. Ruce se mu třásly, cítil, že má stejně jako Neville abstinenční příznaky. Nějak, ve světle událostí mezi nocí a ránem měl pocit, že už nic nebude stejné jako předtím.
Zbytek prázdnin byl jako rozmazaný – sezením u Nevillovy postele nebo sezením ve společenské místnosti se stejně šokovaně vypadajícími lidmi, kteří mluvili jen málo, občas poznamenajíc něco o Nevillovi, ”vzpomeň si, když…,” což vždycky skončilo tím, že se někdo dal do pláče. Harry seděl u Nevillovy postele v neděli večer předtím, než začal nový semestr, když na ošetřovnu vtrhla Ginny. Přispěchala k posteli, posadila se naproti Harrymu, vzala do dlaní Nevillovu ruku a zadívala se mu do tváře s polekaným výrazem, který prozrazoval všechen strach, který cítila.
Roztřeseně se zeptala na jeho stav, Harry se jí pokusil věcně převyprávět věci, co madam Pomfreyová vysvětlila Hermioně a ta to potom řekla jemu. Hermionu zaujalo, že nebylo potřeba žádné nitrožilní výživy, jídlo prostě bylo opatrně přemístěno do jeho těla a odpad stejnou cestou odstraněn pryč. Když mu to řekla tak se Harry zašklebil, zatímco přemýšlel, kolik věcí bere jako samozřejmost jen proto, že je při vědomí a chodí si tu okolo naprosto funkční. Neville se také polovinu dne vznášel ve vzduchu asi palec nad matrací (vždycky po hodině), aby se zabránilo proleženinám. Ještě se do druhé fáze abstinenčního záchvatu nedostal. Harry z toho měl obavy, bál se Nevilla omezovat a zabránit mu, aby si neublížil. Bude to v pořádku, říkal si neustále. On bude v pořádku.
”Vezmu tuhle hlídku,” řekla mu Ginny tiše. Držela Nevilla za ruku a pohlédla na Harryho. Navzdory jeho současnému stavu si Harry nemohl pomoci, aby si nepomyslel, že Neville je obrovský šťastlivec. Kývl na ni a vstal k odchodu, aniž by se rozloučil. Přesunula se do křesla, které vyklidil, vzala do dlaní Nevillovu druhou ruku jemně mu odhrnula vlasy z čela.
Začal letní semestr a všem připadalo divné, nemít Nevilla ve třídě s nimi. Spousta učitelů se do hlídek taky zapojila - jednou, když Harry vešel na ošetřovnu tu byla McGonagallová, jindy zase Kratiknot. Hermiona mu řekla, že přistihla profesorku Prýtovou, která tiše plakala, zatímco Nevilla držela za ruku. Snape a Moody se také střídali.
Jednoho dne se Harry právě chystal vejít na ošetřovnu, aby Ronovi přinesl domácí úkol do Přeměňování, když kvůli sezení s Nevillem zmeškal hodinu a předtím, než sáhl na kliku, se dveře otevřely a ven vyšel Draco Malfoy. Harry se pokoušel potlačit vlnu vzteku, který ho popadl jakmile ho uviděl, když si vzpomněl, jak zacházel s Ginny na jejích narozeninách a na to, že to byl právě on, kdo byl s Nevillem ve třídě a měl si všimnout co se děje.
Malfoy se na něj ostražitě zadíval a opatrně za sebou zavřel dveře. Pak Harrymu úsečně pokynul.
”Pottere.”
”Malfoyi.”
Podíval se na dveře a pak znovu na Harryho. ”Jen jsem… byl jsem navštívit Longbottoma. V rozvrhu už nebylo žádné volné místo, ale na druhou stranu si myslím, že bych na něm stejně neměl figurovat. Žádní zmijozelští tam nejsou. Musím dbát na svou reputaci.”
Harry cítil, že se jeho vztek začíná vymykat kontrole. ”Mohl kvůli tobě umřít!” zašeptal ohnivě. Malfoyovi poklesla čelist.
”Mně?”
”Věděl jsi na jakých lektvarech pracoval…”
”Stejně tak Ginny! Ani jeden z nás nevěděl, že je to návykové.”
”Jen jeden. Ten druhý jednoduše zabrání srážení krve. Pitomé pořezání papírem a může vykrvácet k smrti.”
”Ach, určitě ne…”
Harry ho přirazil ke zdi. ”pokud se z toho nedostane…”
Malfoy ho odstrčil. ”Tak uděláš co?” zařval. ”Zabráníš mi v…” pak si uvědomil, že se nacházejí na veřejném místě. Zašeptal: ”Zabráníš mi v tom, abych dostal otce do Azkabanu? Zabráníš mu, aby tě vydal Smrtijedům?”
Na to Harry neměl odpověď. Zíral na Malfoye. Pokud to vůbec bylo možné, nenáviděl ho mnohem víc než dřív.
”Prostě jsem tam seděl,” ukázal na ošetřovnu, ”vedl civilizovaný rozhovor s Weasleyem, kterého, jak si jistě dobře vzpomínáš, jsem našel po explozi zavaleného v sutinách a pomohl ho vyprostit. Nezačínej s Longbottomem! On je…” ochabl. ”Není tak špatný. Přesto, že jde po Ginny. Nikdy bych mu nic podobného nepřál. Myslíš, že si nepřeju, abych věděl, že dělal něco nebezpečného? Myslíš, že bych ho nezastavil?”
”Vážně? Copak ty máš o někoho starost? Ginny je patnáct a jediné na co myslíš je dostat ji do postele!’ Takhle zacházíš s lidmi na kterých ti záleží?”
Malfoy vypadal šokovaně. ”To ti řekla ona?”
Harry otevřel pusu a pak ji zase zavřel. ”Zapomeň na to.”
Najednou to byl Malfoy, kdo ho přirazil ke zdi a s obličejem blízko jeho promluvil: ”Můj vztah s Ginny je jen mezi námi dvěma. Ty o ní se mnou mluvit nebudeš. Ne pokud chceš mého otce…”
Harry ho prudce odstrčil, až se zarazil o protější zeď. Bolestivě si třel předloktí.
”Přestaň mi vykládat, že zrušíš své plány týkající se tvého otce. Ty ho chceš tam, kde na tebe nebude moct. To je veškerá motivace, kterou potřebuješ.”
Malfoy na něj vrhl nevraživý pohled. ”Možná. Ale hlídej si záda, protože jedna z věcí, kterou ho dostanu do Azkabanu - může být tvoje vražda.”
S tím se Malfoy otočil a odkráčel chodbou ke schodům, nechaje za sebou vzteklého Harryho. Upustil Ronův domácí úkol. Zvedl ho, zatímco mu v hlavě vířilo, zda-li je Draco Malfoy opravdu schopný dostát své poslední hrozbě…
Potom, za týden po prázdninách, se Neville dostal do druhé fáze. George seděl u něj, když začal kolem sebe mlátit. Než se ho podařilo bezpečně připoutat k posteli, měl George monokla pod okem a z nosu mu tekla krev. Už jedl sám a občas i mluvil, ale obvykle sklouzl do nesrozumitelného mumlání, někdy dokonce klení, po čemž následoval pláč, který se střídal s hysterickým smíchem.
Poslední sobotu v měsíci hrál Zmijozel a Havraspár jejich famfrpálové utkání, Zmijozel vyhrál. Harry apaticky pozoroval, jak si Roger Davies a Draco Malfoy na konci utkání znovu potřásli rukama. Pokoušel se myslet na Nevilla, ale místo toho si představoval Hermionu, jak jde napříč místností úplně nahá…
Koncem víkendu výbuchy vzteku přestaly, ale stejně byl stále připoutaný. Týden na to madam Pomfreyová tyto pouta zrušila a povolila mu krátké procházky s doprovodem. Konečně, o několik dní později oznámila, že se zotavil a z ošetřovny ho propustila.
Harry nikdy nezapomene, když se Neville vrátil do společenské místnosti. Pohyboval se pomalu; byl velice hubený a bledý, ale oči byly znovu temně modré. Fred a George ho usadili do křesla, Ginny přišla a posadila se vedle něj na zem se svou kočkou Mackenzie, které teď bylo víc jak šest měsíců, ale stále si uchovávala dětskou náturu, zatímco její tělo začínalo vypadat dospěle. Mackenzie se vyšplhala po křesle do Nevillova klína. Vypadal z toho nervózně, ale nakonec ji opatrně začal hladit. Harry to pozoroval se srdcem v krku.
Ve třídě se Neville zdál ostražitější, než byl předtím, co začal brát Mnemonický lektvar, ale ne tak jako když ho užíval. Harry si uvědomil, že to bylo další tajemství Nevillova soubojového úspěchu – zapamatovat si velké množství málo známých zaklínadel a schopnost rychle myslet (díky lektvaru) když se rozhodoval, které použije jako další. Neville Soubojnický klub opustil. Harry se ho snažil přemluvit, aby to nedělal, ale bez úspěchu.
Jeho první hodina lektvarů, poté co byl propuštěn z ošetřovny, byla víc než trochu napjatá. Snape nekomentoval ani jeho nepřítomnost ani důvody, které k ní vedly, ale Harry věděl, že jeho přiřazení k Malfoyovi a to, že oba byli umístěni do první lavice, blíž ke Snapeovi, má svoje opodstatnění.
Snape na tabuli napsal název lektvaru, na kterém dnes měli pracovat: Lepomluvný lektvar, strana 477. Harry se zarazil - to byl ten lektvar, který dělala Ginny s Malfoyem ten den, kdy pracoval na Kurážném lektvaru. Toho dne se Snapea zeptal na svou matku…
"Pottere!" Snapeův ostrý hlas se mu vetřel do myšlenek. "Dejte svou učebnici Longbottomovi a Malfoyovi. Oba ji dnes zapomněli. Vidím, že Grangerová svou má, takže se o ni můžete podělit."
Harry si povzdechl a odnesl svou knihu dopředu Nevilleovi, potom se vrátil zpátky na své místo, které sdílel s Hermionou. Žasl nad Snapeovou schopností zařídit, aby to vypadalo, že je to Harryho chyba nevědět, že jeho knihu potřebuji v první lavici, podle něj jim ji zřejmě měl půjčit dřív než byl o to požádán. Taky se mu podařilo znít, jakoby Hermiona udělala chybu, když svou knihu měla s sebou. Bývaly doby, kdy by Nevilla za jeho zapomnětlivost kritizoval. Teď se ho po většinu času snažil ignorovat. Harry si vzpomenul na Snapea sedícího u Nevillovy postele, občas kontrolujícího jeho pulz.
Harryho zajímalo, nakolik sebe obviňuje z toho, co se Nevillovi stalo, když byl dítě a pak ta závislost na Kurážném lektvaru. Potom mu došlo, že Snape možná o Lockhartově přenadšeném paměťovém kouzlu neví. Pokud o tom věděl, vysvětlovalo by to, proč ho neměl rád. Pak ho ale napadlo, že k nenávisti Zlatoslava Lockharta nikdo zvláštní důvod nepotřebuje.
Harry byl znovu vytržen ze svých myšlenek, když uslyšel svoje jméno. Křestní, ne příjmení. Byl to Neville. Podával Malfoyovi malou pohlednici, který na ni zíral s otevřenými ústy. Oba chlapci se pak jako na povel otočili k Hermioně a Harrymu. Sandy zasyčela:
”Bude toho mnoho prozrazeno.” Co to mělo znamenat? divil se. Ale nedovolil si zeptat se jí.
Malfoy podal obrázek Crabbemu, který byl hned za ním a ten vypískl. Zvuk, o kterém si Harry myslel, že ho od něj nikdy neuslyší. Harry se rozhlédl kolem, zajímalo ho, kam se Snape poděl. Potom si všiml, že dveře jeho kanceláře jsou otevřené. Snape si musel pro něco zajít. Co to Crabbe drží? Proč Neville vyslovil jeho jméno? Nemluvil přímo na Harryho. Crabbe se naklonil ke Goylovi, sedícímu vedle něj a obdélník mu ukázal. Goylovi poklesla čelist. Otočil se a podal to Parvati, v řadě těsně před Harrym a Hermionou. Zalapala po dechu. Otočila to a tiše četla; tentokrát Harry zaslechl "narozeninám," a Hermionino jméno.
Ach, ne ne ne ne ne, napadlo ho zoufale. Řekni mi, že jsem to nenechal v té knížce… Jako ve snu pozoroval Parvati, která kartičku podávala Ronovi, pracujícím hned vedle ní, s úšklebkem na tváři a oceňujícím pohledem směrem k Hermioně. Harrymu se sevřel žaludek, zatímco čekal na Ronovu reakci. Viděl, jak na to Ron zírá, pak obrázek otočil a bezhlesně četl vzkaz na druhé straně. Pomalu se otočil a s kamennou tváří se podíval na Harryho, potom na Hermionu. U ní se zdržel.
Jeho výraz byl kombinací bolesti, zrady, smutku a vzteku. Zvláštní, vztek se zdál slabší než ostatní emoce. Hermiona na něj hleděla jen okamžik, pak sklopila pohled a zrudla.
Harry si nevšiml Snapea, který se vynořil z kanceláře, ale náhle stál vedle Rona s nataženou rukou, ve tváři výraz škodolibého očekávání. Ron mu okamžitě fotografii podal. Snapeovo obočí vyjelo vzhůru a výraz překvapení, který Harry zahlédl v jeho obličeji byl z těch, které viděl jen párkrát. Podíval se na Hermionu, která měla stále sklopený pohled a vypadala, že každým okamžikem začne plakat ponížením. Pak to Snape udělal - Harry cítil, že to přijde.
"Všechno nejlepší k narozeninám Harry,” četl na zadní straně fotografie, z hlasu mu odkapávala ironie, " S láskou od Hermiony."
Podal ji Harrymu, jakoby byla vymáchaná v močůvce. "Věřím, že tohle je Vaše, Pottere." Harry si ji vzal a rychle schoval do ruksaku, cítil jak se mu v obličeji a na krku rozlévá horko. "A," pokračoval Snape, "Dvacet bodů dolů pro nošení… nepatřičného materiálu do třídy. "
Harry se nad tou nespravedlností mále zadusil. Neville a Malfoy zapomněli svoje učebnice a on je ten, kterému se odečtou body. Hermiona měla stisknuté rty do tenké čárky a téměř nepostřehnutelně na něj zavrtěla hlavou.
"Dobře," řekl Snape tentokrát. "Za polemizování s profesorem…" ačkoliv neřekl ani slovo "…to bude školní trest. Dnes večer tady přesně v osm hodin."
V Harrym to vřelo, musel si připomínat, že on a Snape jsou na stejné straně, jsou spojenci. Vzhlédl a všiml si Malfoye, který se na něj škodolibě šklebil a potom na Hermionu vrhl chlípný pohled. Harrymu to připomnělo Bradavický expres a jeho reakci na Krumův polibek. Neville se taky obrátil, aby se na ni podíval, stejně jako Crabbe a Goyle. Z těch chlapců, kteří viděli její fotku z Korfu, se na ni nedíval jen Ron.
Bylo to horší než tenkrát, když Snape četl ve třídě článek Rity Holoubkové. Harry se celou hodinu cítil jako v mlze, mluvil s Hermionou jen tehdy, když to bylo nezbytně nutné pro přípravu lektvaru. Už tak je zlé, že ji chce celou dobu, zvlášť, když od té doby co našli Nevilla, se jen líbali. Poté, co viděl znovu její fotografii a vzpomněl si, jak vypadá zbytek jejího těla, toto představovalo nevítané vyrušení.
Jakmile hodina skončila, Ron a Parvati odešli jako první – paže kolem ramen. Ron se pohledu na Hermionu vyhýbal. Harry a Hermiona se na sebe podívali, sbalili kotlíky a lektvarové přísady a jako poslední se vydali ven.
"Pottere!" zavolal Snape panovačně, když vycházel ze dveří. Harry Hermioně zamával.
"Dohoním tě." Kývla a odešla; Harrymu se zdálo, jakoby se Snapeovi nedokázala podívat do očí. Harry stál a čekal, vztek ho ještě neopustil. Kdybych si tak jen vzpomenul, že jsem tu fotku použil jako záložku… Když byli o samotě, Snape mu stručně oznámil: "Dneska to byla dobrá práce, Pottere. Dvacet bodů pro Nebelvír." Nejdřív Harryho napadlo, Mluví o Lepomluvném lektvaru? Nikdy nic takového přece neudělal? Potom mu ale došlo, že to má vyvážit body, které mu předtím sebral. "A… Váš kmotr chce dnes večer s Vámi mluvit, v osm. V mé kanceláři."
Aha, došlo Harrymu, to vysvětluje ten školní trest. Vztek, který svíral jeho žaludek ho náhle opustil. Musí přestat takhle reagovat. Snape neměl jinou možnost, než uspořádat pro zmijozelské pěknou podívanou. A ta fotka! Pokud by mu ji vrátil bez jakékoliv poznámky, bylo by to tak nesnapeovské, což se Harryho mysli ukázalo jako velice příhodné slovo.
"Ano, pane," odpověděl Snapeovi předtím, než si hodil ruksak na rameno a odešel. Hermiona na něj čekala na chodbě.
"Ach, Harry," řekla se slzami v očích. "Proč jsi to musel nechat v té knížce?"
Stoupali po schodech nahoru. "Promiň, Hermiono,” zašeptal. ”Když mi Snape řekl, abych dal svou učebnici Nevillovi, zapomněl jsem, že je to uvnitř…"
Zrovna dorazili do vstupní haly. Byla opuštěná až na jednu osobu: Rona. Stál před nimi v celé své šestistopé výšce, vypadajíc jako sopka před výbuchem.
"Byl bys tak laskav a vysvětlil mi," řekl Harrymu, "proč jsi měl ve své zatracené učebnici fotku jako je tahle?" Otočil se k Hermioně. "A v prvé řadě proč jsi mu ji ty dala?"
<<<<< | — KAPITOLA DVADSIATA ŠIESTA --- | >>>>> |